Decision detail

II.ÚS 305/97

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2000:2.US.305.97

Date

15. 3. 2000

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 305/97 ze dne 15. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 305/97

Y

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., zastoupené advokátem JUDr. R.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 1997. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo obchodní společnosti E., uloženo složit do 3 dnů od doručení usnesení částku Kč 499 721,50 do úschovy u Krajského obchodního soudu v Praze. Stěžovatelka má za to, že Vrchní soud v Praze i Krajský obchodní soud v Praze porušily právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "úmluva"), neboť označily předložené důkazy za tvrzení a jako s tvrzeními s nimi nakládaly. Oba dotčené soudy nepříznivým rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření porušily i ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěrem stěžovatelka uvedla, že v důsledku pochybení obecných soudů došlo k odepření práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které spočívá v tom, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na využití předběžného opatření jako procesního zajišťovacího institutu pro zajištění jejího práva na zaplacení ceny dodaného zboží. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení Vrchního soudu v Praze, Krajského obchodního soudu v Praze, vedlejšího účastníka řízení a připojil si spis Kraj ského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Nc 1176/96. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Nc 1176/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by bylo E. uloženo složit do úschovy Krajského obchodního soudu v Praze částku 499 721,50 Kč. Na 1 .

II. ÚS 305/97

II. ÚS 305/97

odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že E. jí dluží celkem Kč 499 721,50 za dodávku časopisu A., který jí dodával na základě smlouvy ze dne 10. 9. 1996. Jednalo se o číslo 7, 8 a 9. Úhradu dlužné částky podmiňuje E. dodáním časopisu A. č. 10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka není jediným věřitelem, má důvodnou obavu, že E. svému příslibu nedostojí. Krajský obchodní soud v odůvodnění zamítavého usnesení ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, uvedl, že stěžovatelka se ve svém podání v podstatě pouze odvolává na platební nekázeň žalovaného a dále na to, že E.. není jediným věřitelem stěžovatelky. Tyto skutečnosti samy o sobě nelze považovat bez dalšího za ohrožení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ve svém usnesení ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15, ztotožnil, pokud jde o splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení předběžného opatření, jak se zjištěními, tak i se závěry z nich plynoucími, učiněnými soudem prvního stupně a napadené rozhodnutí jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka v podané ústavní stížnosti opakuje skutečnosti, které byly předmětem hodnocení v řízení před soudy obou stupňů a vyslovuje názor, že na základě nich mělo být vydáno rozhodnutí, jímž by návrhu stěžovatelky bylo vyhověno. Vrchní soud v Praze se s tímto názorem stěžovatelky neztotožňuje, protože samotné vylíčení průběhu smluvního vztahu stěžovatelky svědčí naopak o snaze E. pohledávku stěžovatelky uspokojit. Stěžovatelce náleží jak právo podat návrh na zahájení řízení ve věci, tak i právo navrhnout nařízení předběžného opatření. Rozdíl mezi oběma návrhy spočívá nejen v jejich zpoplatnění, ale, mj., též v rozsahu a postupu dokazování v řízení. Stěžovatelka využila svého práva a navrhla, aby bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření. K projednání tohoto návrhu došlo a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Ke stěžovatelce uváděnému porušení č1. 36 Listiny nedošlo, protože stěžovatelčin podaný návrh byl projednán, příslušnými soudy v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Za porušení ústavních práv účastníka nelze podle názoru odvolacího soudu považovat skutečnost, že stěžovatelka neměla v řízení úspěch a neztotožňuje se proto s rozhodnutím soudů, příslušných ve věci jednat a rozhodnout. Krajský obchodní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti se odvolal na zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení upravuje občanský soudní řád a to tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práva a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 občanského soudního řádu). V § 18 občanského soudního řádu je pak zakotvena rovnost účastníků v občanském soudním řízení a současně povinnost soudu zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Soud tedy musí v průběhu řízení dbát o to, aby bylo v průběhu řízení zachováno právo na spravedlivý proces pro oba účastníky řízení, tedy jak pro navrhovatele, tak pro odpůrce. V daném případě se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření vedena obavou, že výkon rozhodnutí bude ohrožen. Možnost nařízení předběžného opatření z tohoto důvodu je bezesporu institutem sloužícím k zajištění výkonu rozhodnutí již existujícího anebo očekávaného rozhodnutí ve věci samé, přičemž druhý případ je třeba považovat spíše za výjimečný. V daném případě, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, zřejmě k podání návrhu ve věci samé ze strany stěžovatelky ani nedošlo. Z tohoto pohledu by se samotný návrh na nařízení předběžného opatření podaný stěžovatelkou mohl jevit přinejmenším jako samoúčelný. Vyhověním návrhu stěžovatelky obecnými soudy by došlo k podstatnému omezení práv E. a to dříve, než bylo ve spravedlivém procesu zjištěno, zda tvrzení o tom, že E. stěžovatelce skutečně dluží, se zakládá na pravdě. Takové zjištění však nelze učinit v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, ale v řízení o věci samé, na jehož zahájení však

odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že E. jí dluží celkem Kč 499 721,50 za dodávku časopisu A., který jí dodával na základě smlouvy ze dne 10. 9. 1996. Jednalo se o číslo 7, 8 a 9. Úhradu dlužné částky podmiňuje E. dodáním časopisu A. č. 10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka není jediným věřitelem, má důvodnou obavu, že E. svému příslibu nedostojí. Krajský obchodní soud v odůvodnění zamítavého usnesení ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, uvedl, že stěžovatelka se ve svém podání v podstatě pouze odvolává na platební nekázeň žalovaného a dále na to, že E.. není jediným věřitelem stěžovatelky. Tyto skutečnosti samy o sobě nelze považovat bez dalšího za ohrožení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ve svém usnesení ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15, ztotožnil, pokud jde o splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení předběžného opatření, jak se zjištěními, tak i se závěry z nich plynoucími, učiněnými soudem prvního stupně a napadené rozhodnutí jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka v podané ústavní stížnosti opakuje skutečnosti, které byly předmětem hodnocení v řízení před soudy obou stupňů a vyslovuje názor, že na základě nich mělo být vydáno rozhodnutí, jímž by návrhu stěžovatelky bylo vyhověno. Vrchní soud v Praze se s tímto názorem stěžovatelky neztotožňuje, protože samotné vylíčení průběhu smluvního vztahu stěžovatelky svědčí naopak o snaze E. pohledávku stěžovatelky uspokojit. Stěžovatelce náleží jak právo podat návrh na zahájení řízení ve věci, tak i právo navrhnout nařízení předběžného opatření. Rozdíl mezi oběma návrhy spočívá nejen v jejich zpoplatnění, ale, mj., též v rozsahu a postupu dokazování v řízení. Stěžovatelka využila svého práva a navrhla, aby bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření. K projednání tohoto návrhu došlo a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Ke stěžovatelce uváděnému porušení č1. 36 Listiny nedošlo, protože stěžovatelčin podaný návrh byl projednán, příslušnými soudy v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Za porušení ústavních práv účastníka nelze podle názoru odvolacího soudu považovat skutečnost, že stěžovatelka neměla v řízení úspěch a neztotožňuje se proto s rozhodnutím soudů, příslušných ve věci jednat a rozhodnout. Krajský obchodní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti se odvolal na zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení upravuje občanský soudní řád a to tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práva a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 občanského soudního řádu). V § 18 občanského soudního řádu je pak zakotvena rovnost účastníků v občanském soudním řízení a současně povinnost soudu zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Soud tedy musí v průběhu řízení dbát o to, aby bylo v průběhu řízení zachováno právo na spravedlivý proces pro oba účastníky řízení, tedy jak pro navrhovatele, tak pro odpůrce. V daném případě se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření vedena obavou, že výkon rozhodnutí bude ohrožen. Možnost nařízení předběžného opatření z tohoto důvodu je bezesporu institutem sloužícím k zajištění výkonu rozhodnutí již existujícího anebo očekávaného rozhodnutí ve věci samé, přičemž druhý případ je třeba považovat spíše za výjimečný. V daném případě, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, zřejmě k podání návrhu ve věci samé ze strany stěžovatelky ani nedošlo. Z tohoto pohledu by se samotný návrh na nařízení předběžného opatření podaný stěžovatelkou mohl jevit přinejmenším jako samoúčelný. Vyhověním návrhu stěžovatelky obecnými soudy by došlo k podstatnému omezení práv E. a to dříve, než bylo ve spravedlivém procesu zjištěno, zda tvrzení o tom, že E. stěžovatelce skutečně dluží, se zakládá na pravdě. Takové zjištění však nelze učinit v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, ale v řízení o věci samé, na jehož zahájení však

II. ÚS 305/97

II. ÚS 305/97

stěžovatelka návrh nepodala. Krajský obchodní soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. Vedlejší účastník řízení E. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je podanou ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelce jsou dále k dispozici zákonem předvídané prostředky umožňující jí ubránit se proti případnému, pro ni nepříznivému rozhodnutí. V daném případě jde o podání návrhu ve věci samé. Předběžné opatření, které je upraveno v ustanovení § 74 až § 77 občanského soudního řádu, má toliko mezitímní charakter a v případě napadených rozhodnutí se jedná o rozhodnutí procesní povahy, u kterých lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejsou však dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva zaručená ústavou. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky a z tohoto pohledu je podání ústavní stížnosti předčasné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. března 2000 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu Za správnost: 3