Decision detail

II.ÚS 181/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.181.99
Date: 26. 10. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 181/99 ze dne 26. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele P.

D., zastoupeného advokátkou JUDr.

Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.

12.

1998, čj.

17 Co 559/98-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25.

1998, čj.

12 C 389/95-28, t a k t o: Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d ně n í : Navrhovatel se svým podáním domáhá, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 byla navrhovateli, spolu s žalovanou společností M., s.r.o., mimo jiné uložena povinnost uhradit žalobkyni, K.

S., společně a nerozdílně částku Kč 730.369,90 s příslušenstvím.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil do částky Kč 628.900,- s příslušenstvím, do částky Kč 101.469,60 s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení této částky vůči navrhovateli, zamítá a zároveň připustil dovolání k posouzení právní otázky, zda povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné kupní smlouvy stanovená v § 457 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, je splněna vydáním věci kompetentním orgánům státu, jehož státnímu příslušníku byla věc odcizena.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn.

12 C 389/95, Ústavní soud zjistil, že vedle této ústavní stížnosti napadl navrhovatel rozhodnutí odvolacího soudu i dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR.

Dovolací soud rozsudkem ze dne 25.

2000, čj.

25 Cdo 2432/99-87, dovolání ve výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 101.469,90 Kč ve vztahu k navrhovateli změněn tak, že se žaloba zamítá, odmítl a ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím.

Ve výrocích o náhradě nákladů rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Svůj výrok o odmítnutí části dovolání zdůvodnil tím, že navrhovatel (dovolatel) k dovolání přes jeho přípustnost v této části dle § 238 odst.

1 písm. a) o.s.ř. není subjektivně legitimován.

Uvedeným výrokem totiž nebyla navrhovateli (dovolateli) způsobena žádná újma na jeho právech, naopak v této části bylo odvolacím soudem jeho odvolání vyhověno a navrhovatel (dovolatel) tak nemohl mít zájem na jejím zrušení.

Ústavní soud musel při posuzování ústavní stížnosti zohlednit skutečnost, že stížností je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, i když jej lze z procesního pohledu rozdělit na dvě části.

V prvé, kterou bylo odmítnuto dovolání, je výrok rozsudku v právní moci.

Takto bylo tedy rozhodnuto konečným způsobem a byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Druhou částí výroku Nejvyšší soud však zrušil část výroku rozsudku Městského soudu v Praze, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů, a věc v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení před tímto soudem.

Řízení tak nebylo ještě pravomocně ukončeno a nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

V této části tak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 75 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, jako nepřípustný.

Pokud jde o část výroku, která právní moci již nabyla, Ústavní soud zvážil, že jde právě o část výroku, kterou bylo odvolání navrhovatele vyhověno.

Nejvyšší soud v této části dovolání odmítl, neboť rozhodnutím v této části nebyla způsobena navrhovateli (dovolateli) žádná újma na právech, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Též Ústavní soud má za to, že v daném případě by rozhodnutí postrádalo jakoukoli právní funkci, neboť zde neexistuje meritorní rozhodnutí o právech či povinnostech navrhovatele, které by znamenalo zásah do jeho práv, natož do práv ústavních, a návrh tak považuje i v této části za nepřípustný.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2000 JUDr.

Jiří Malenovský soudce zpravodaj