Decision detail

II.ÚS 156/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.156.2000
Date: 27. 9. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 156/2000 ze dne 27. 9. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P., a.s., zastoupené Ing.

Š., místopředsedou představenstva a Ing.

H., členem představenstva, právně zastoupené JUDr.

P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.12.1999, sp. zn.

16 Ca 357/98, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým tento soud přezkoumával na základě žaloby stěžovatelky rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17.8.1998, č.j.

7790-1993/120/98 a č.j.

7790-1995/120/98, kterými byla zamítnuta odvolání navrhovatelky proti dvěma rozhodnutím místně příslušného Finančního úřadu v Novém Boru ze dne 16.4.1998 ,č.j.

17117/98/175970/6023 a č.j.

17042/98/175970/6023, jimiž jí byla doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1993 a 1995.

Shora označenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka především vytýká, že při svém rozhodování nesprávně dospěl k závěru, že dodatečně zaplacená daň z přidané hodnoty byla výdajem v roce, kdy byla zaplacena.

V této souvislosti vycházel soud ze znění ust. § 23 odst.1 zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když ve výkladu cit. ustanovení vzal v úvahu pouze časovou souvislost výdajů v daném zdaňovacím období a nikoli souvislost věcnou.

Přezkumný soud rovněž nedocenil v daném případě podle názoru stěžovatelky pro rozhodnutí významné rozdíly mezi jednoduchým a podvojným účetnictvím.

V podvojném účetnictví se do daňových nákladů v příslušném zdaňovacím období zahrnují i nákladové položky, které doposud nebyly uhrazeny ( resp. jejich úhrada proběhne v jiném zdaňovacím období).

Navrhovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na znění ust. § 24 odst.

2, písm. ch) zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož výklad provedený Krajským soudem údajně není v souladu se zákonem o dani z příjmů.

Tento problém, tj doměření DPH, které se váže ke zdaňovacím období, ve kterém proběhlo zdanitelné plnění, lze prý vyřešit podáním dodatečného daňového přiznání tak, jak to učinila i navrhovatelka.

Závěrem svého návrhu stěžovatelka zdůraznila, že rozhodnutí krajského osudu je contra legem, neobsahuje předepsané náležitosti, což současně zakládá jeho nepřezkoumatelnost, protiústavnost a ve svém důsledku znamená zásah do práv zakotvených v čl.

36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl.90 věta prvá, jakož i čl.

95 Ústavy.

Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím finančních orgánů byla zamítnuta.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že ze spisů finančních orgánů zjistil, že kontrolní zpráva, vyhotovená příslušným finančním úřadem za rok 1993, vedla ke zvýšení základu daně z toho důvodu, že v přiznání stěžovatelky k DPH za leden 1993 byl uplatněn v konkrétní výši nárok na odpočet daně z obratu za zásoby v maloobchodních prodejnách, daň byla v roce 1994 vrácena, avšak nezaúčtována do výnosů.

Současně daňový subjekt v daňovém přiznání za rok 1993 upravil hospodářský výsledek o částku 174 172,-Kč, která představuje dodatečně vyměřenou DPH.

K dodatečnému vyměření DPH došlo v červnu 1994, kdy byl dodatečný předpis také doúčtován.

Základ daně byl tak zvýšen za rok 1993 i o tuto částku.

Celková daň za rok 1993 měla činit o 670 950,-Kč více, než bylo přiznáno.

Tato částka byla kontrolou finančního úřadu připočtena k částkám snižujícím základ daně za rok 1994.

Za rok 1995 byl v dodatečném daňovém přiznání upraven hospodářský výsledek navrhovatelky o částku 2.558.

318,- Kč, která rovněž představuje dodatečně vyměřenou DPH v únoru a v prosinci 1996.

Důsledkem této skutečnosti byl rozdíl v dani z příjmu o 1.068.870,-Kč.

Tato částka byla navrhovatelkou odečtena v roce 1995, kontrolou finančního úřadu však byla započtena do nákladů v roce 1996, kdy navrhovatelka vykázala daňovou ztrátu.

Daň z příjmu právnických osob byla v obou případech doměřována podle zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášeném pod č.

75/1994 Sb., za rok 1993 ve znění vyhlášeném pod č.

28/1996 Sb.

Obě znění cit. zákona v § 23 odst.1 v podstatě shodně stanoví, že základem daně je rozdíl mezi příjmy a výdaji při respektování jejich věcné a časové souvislosti.

K těmto výdajům podle ust. § 24 odst.2, písm. ch) zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, patřily i zaplacené daně, pokud nebyly vyloučeny ust. § 25 cit. zákona.

Ust. § 23 odst.

1 zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví podmínky časové souvislosti výdajů v daném zdaňovacím období jako základní kritérium, aniž by cit. zákon pojem časové souvislosti definoval.

Krajský soud zdůraznil, že logickým výkladem lze dospět k závěru, že jde o výdaj vynaložený ve shodném zdaňovacím období.

K témuž závěru lze dojít s odkazem na znění ust. § 24 odst.

1 zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které obecně vymezuje účel nákladů tak, že tyto náklady musí být vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů, když je možno logicky dovodit, že jak vynaložení, tak i účel nákladů musí být dány ve shodném zdaňovacím období.

Mimo výdajů vymezených v ust. § 24 odst.

1 je bližší určení toho, co lze také považovat za zdanitelný výdaj mimo obecné podmínky, vymezeno v ust. § 24 odst.

2 cit. zákona, pokud současně nejde o výjimku uvedenou v ust. § 25 zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů .

Předpokladem daně, jako daňového výdaje je, že se jedná o zaplacenou daň, když daňovým výdajem v předmětném zdaňovacím období je tehdy, kdy byla zaplacena a nikoli, jak se mylně domnívá stěžovatelka, kdy proběhlo zdanitelné plnění podle zákona o dani z příjmu bez ohledu na to, jak bylo o dani fakticky účtováno.

Závěrem odůvodnění krajský soud zdůraznil, že dodatečně zaplacená daň z přidané hodnoty byla v daném případě výdajem roku 1994 a roku 1996, takže správce daně postupoval v souladu s ust. § 46 odst.

7 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění po novele provedené zák. č.

242/1997 Sb., když daň z příjmů stěžovatelce za období roku 1993 a 1995 doměřil.

Stěžovatelka, stručně řečeno, opírá své podání o tvrzení, že jak příslušné finanční orgány, tak i krajský soud pochybily ve výkladu příslušných ust. zákona o dani z příjmů (konkrétně ust. § 23 odst.1, § 24 odst.

2, písm. ch) zák. č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť dovodily, že doměřená daň z přidané hodnoty je daňovým výdajem ve zdaňovacím období, kdy byla doměřená daň zaplacena a nikoli v období, kdy bylo o dani účtováno.

V této souvislosti zdůrazňuje navrhovatelka zejména nedostatečné odůvodnění rozsudku krajského soudu, který údajně nevzal v úvahu námitku navrhovatelky, vztahující se k nutnosti posouzení této otázky rovněž z pozice znění příslušných ust. zák. č.

563/1991 Sb., o účetnictví.

Hlavně v těchto skutečnostech spatřuje navrhovatelka údajné porušení čl.

90, věty prvé, které uvádí, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům " a čl.

95 odst.

1 Ústavy, který uvádí, že " soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem ", jakož i čl.

36 odst.

1 Listiny, který stanoví, že "každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu...".

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů po stránce jejich zákonnosti u rozhodnutí, které správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení), přezkoumává soud pouze, zda toto správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§ 245 odst.

2 o.s.ř.) Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním.

Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění.

Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry.

V předmětné právní věci bylo tedy povinností soudu posoudit, zda správní uvážení finančních orgánů v případě konkretizace zdaňovacího období, do kterého lze dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty zahrnout jako daňově účinný náklad, při absenci konkrétní právní úpravy citované otázky, je či není v mezích zákona o dani z příjmů.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, které ze zjištěných skutečností a ustanovení zákonů vzal za základ svého rozhodování, když současně zdůraznil, že při výkladu ust. § 23 a § 24 zák.č.

586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nutné respektovat věcnou a časovou souvislost při stanovení základu daně jako rozdílu mezi příjmy a výdaji.

Pokud se týká námitky stěžovatelky o údajném pochybení krajského soudu v tom směru, že při své úvaze nezvážil zásadní rozdíly mezi principy jednoduchého a podvojného účetnictví ve vztahu ke stanovení základu daně, vycházel Ústavní soud při ověření hodnověrnosti tohoto tvrzení z obsahů spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

16 Ca 357/98 a 16 Ca 358/98, ze kterých vzal za prokázané, že jak stěžovatelka, tak i žalované finanční ředitelství vyslovili písemný souhlas s postupem soudu podle ust. § 250f odst.1, písm. b) o.s. ř.

Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku vyplývá, že tento soud se důsledně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky, když v této souvislosti vycházel pouze z námitek obsažených v žalobě navrhovatelky a dále ze skutkového stavu ( § 250i odst.1 o.s. ř.), jaký existoval v době vydání žalobou napadených rozhodnutí finančních orgánů.

Ve smyslu ust. § 250h odst.

1 o.s. ř. může žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí omezit až do rozhodnutí soudu, rozšířit je může jen ve lhůtě podle ust.

250b odst.

1 o.s. ř.

Jak vyplývá se shora uvedených spisů krajského soudu, obě žaloby stěžovatelky byly doručeny krajskému soudu dne 16.10.1998.

Navrhovatelka rozšířila rozsah napadení předmětných rozhodnutí o argumentaci, opírající se o údajné rozdíly věcné a časové souvislosti v oblasti účetnictví a v daňovém řízení až ve svém písemném stanovisku doručeném krajskému soudu dne 23.9.1998, tj. bezpochyby po zákonné dvouměsíční lhůtě, která počíná běžet doručením rozhodnutí správního rozhodnutí v posledním stupni.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud v řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, se vypořádal s námitkami stěžovatelky obsaženými v žalobách, když Ústavní soud v tomto směru nesdílí názor navrhovatelky o protiústavnosti napadeného rozsudku.

V případě tvrzení stěžovatelky o protizákonnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který prý neobsahuje předepsané náležitosti, což má zakládat jeho nepřezkoumatelnost a protiústavnost, jde o tvrzení natolik obecné a nepodložené, že v tomto pojetí vyznívá jako ryze účelové a Ústavní soud se z tohoto důvodu touto námitkou blíže nezabýval.

Jak již bylo shora konstatováno, senát Ústavního soudu nezjistil namítané porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, jakož i čl.

90 a čl.

95 Ústavy, takže stížnost ve smyslu ust. § 43 odst.2, písm.a) zák.č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 27. září 2000