Decision detail

I.ÚS 68/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.68.2000
Date: 22. 3. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 68/2000 ze dne 22. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. P. D. a A. D., obou zastoupených JUDr. M.B., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97, Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1997, čj. 20 Co 332/96 - 78, a Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, čj. 32 C 69/92 - 59,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé manželé D. podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 3.

2000, označeným jako ústavní stížnost.

Napadají v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a navrhují jejich zrušení, protože nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo určeno, že dům čp.

112 se zastavěnou plochou p. č.

679/1, 679/2 a zahradou p. č.

678 je ve spoluvlastnictví M.

S. a J.

S., které vystupují jako žalobkyně v určovací žalobě.

Mají za to, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, když soudy při svém rozhodování sporu o určení vlastnictví vycházely ze zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, důkazy hodnotily nesprávně a dospěly tak k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Stěžovatelé vesměs opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.

1997, čj.

20 Co 332/96 - 78, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.

11.

1995, čj.

32 C 69/92 - 59, kterým bylo určeno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi, každá k ideální 1/2 nemovitostí zapsaných ve výpisu z katastru nemovitostí na LV č.

495 v katastrálním území S., obec Brno, jako dům čp.

112 se zastavěnou plochou p. č.

679/1, zastavěnou plochou p. č.

679/2 a zahrada p. č.

678, když tyto nemovitosti se nikdy nestaly věcí opuštěnou ve smyslu ustanovení § 453 odst.

2 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č.

509/1991 Sb., podle kterého (věty první) "věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu".

Odvolací soud zaujal stanovisko, že žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo.

K prohlášení Obvodního národního výboru Brno I, plánovacího a finančního odboru, ze dne 13.

1990, kterým byl prohlášen předmětný majetek za opuštěný s tím, že tohoto majetku se ujímá čs. stát (který pak převedl dům čp.

112 do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných - zde stěžovatelů - a s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva společného osobního užívání k předmětným pozemkům), odvolací soud vyslovil názor, že toto je pouze jedním z důkazů, k němuž soud přihlíží, avšak není jím vázán.

Dovolání odvolací soud připustil s tím, aby bylo zjištěno, zda výklad ustanovení § 452 odst.

2 občanského zákoníku, ve znění před novelou, provedený soudy obou stupňů, je v souladu s právním názorem soudu dovolacího, když tato problematika dosud v rozhodovací činnosti soudů ČR řešena nebyla.

Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.

11.

1999, čj.

2 Cdon 1434/97 - 96, Ústavní soud zjistil, že dovolání podané žalovanými - zde stěžovateli - bylo podle § 243b odst.

1 o. s. ř. zamítnuto.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.

Ve vztahu k výše zmíněnému prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ze dne 13.

1990 dovolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nejde o rozhodnutí, z něhož je soud povinen podle § 135 odst.

2 o. s. ř. vycházet.

Jde o pouhé stvrzení či deklaraci příslušného státního orgánu, že (podle jeho úvahy či posouzení) určitá věc se již dříve a ze zákona (na základě § 453 odst.

2 obč. zákoníku) stala vlastnictvím státu.

K přechodu vlastnictví podle § 453 odst.

2 obč. zákoníku nebylo třeba žádného úředního rozhodnutí a také zmíněné prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ani rozhodnutím ve smyslu správního řádu není.

K otázce správné aplikace ustanovení § 453 odst.

2 věty první obč. zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č.

509/1991 Sb., dovolací soud zaujal toto stanovisko: "Předpokladem připadnutí věci státu bylo, aby vlastník věci ji opustil, tj. aby jakkoli projevil vůli, jíž se navždy vzdával svých vlastnických práv k ní.

Podle názoru dovolacího soudu otázka, zda účastník právního vztahu (v úmyslu dosáhnout určitého cíle) jednal konkrétním způsobem, něco svými činy či nečinností projevoval - konal či nekonal, něčeho se zdržoval či něco trpěl (např. zda něco napsal, něco zničil, na něco nereagoval, něčemu přihlížel), je otázkou skutkovou, a nikoli právní.

Proto také otázka, zda se vlastník věci choval či jednal takovým určitým způsobem, z něhož by bylo možno usoudit na jeho vůli věc opustit, je otázkou skutkovou.

V tomto směru však odvolací soud učinil skutkové zjištění, že "žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo".

Z tohoto zjištění současně logicky vyplývá skutkový závěr, že neučinily nic, z čeho by šlo usoudit na vzdání se vlastnictví předmětných nemovitostí.

Jak již bylo vyloženo výše, tento skutkový závěr nemůže dovolací soud v případě přípustnosti dovolání založené výrokem soudu podle § 239 odst.

1 o. s. ř. přezkoumávat a naopak z něho musí vycházet.

Správné aplikaci § 453 odst.

2 obč. zákoníku na uvedené skutkové zjištění pak logicky odpovídá správný závěr, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu podle tohoto ustanovení, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly." Ústavní soud konstatoval, že v daném případě posledním procesním prostředkem, který zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1), je rozsudek Nejvyššího soudu ČR.

Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele se zaměřil na zjištění, zda tímto rozhodnutím bylo ve smyslu čl.

72 odst.

1 písm. a) citovaného zákona porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že při projednávání předmětné věci bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Svůj postup soudy řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud zaujímá stanovisko shodné se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, že totiž žádné ustanovení zákona nebrání soudu v posuzování sporné otázky, zda určitá věc byla svým vlastníkem skutečně opuštěna a zda tedy přešla či nepřešla na stát, i když ji stát začal považovat za své vlastnictví.

Tomu odpovídá správný závěr Nejvyššího soudu ČR, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly.

Při rozhodování tohoto sporu o určení vlastnictví tedy obecné soudy respektovaly zásady, týkající se práva na soudní i jinou právní ochranu obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a nelze jim z tohoto hlediska nic vytknout.

Ústavní soud proto musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2000 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu V zastoupení: JUDr.

Vladimír Paul