Decision detail

I.ÚS 355/97

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.355.97
Date: Aug 3, 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 355/97 ze dne 8. 3. 2000 N 35/17 SbNU 245 Označení žalovaného ve správním soudnictví; způsobilost Policie České republiky být účastníkem řízení

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti J. W., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co 266/97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 9 C 5/97, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co 266/97, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 9 C 5/97, se zrušují.

Odůvodnění

V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Kladně zastavil řízení, v němž stěžovatel žaloval 1) Policii ČR, Okresní ředitelství, Dopravní inspektorát v Kladně a 2) Policii ČR, Správu Středočeského kraje, Dopravní inspektorát v Praze.

Touto žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku, vydaného Policií ČR, Okresním ředitelstvím Dopravním inspektorátem v Kladně, č.j.

ORKD-2024/DI-96, ze dne 15.

11.

1996, ve znění rozhodnutí Policie ČR, Správy Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha 1 ze dne 19.

12.

1996, č.j.

PSC-898/PDS-DS-96.

V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žaloba směřovala proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť prý Policie ČR není právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst.

2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR.

Proto Okresní soud v Kladně - jak již bylo uvedeno - řízení podle ustanovení § 104 odst.

1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastavil.

Krajský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení Okresního soudu v Kladně potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že Policie ČR (ani žádná z jejích organizačních složek) není právnickou osobou a zákon jí proto nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

Způsobilost mít práva a povinnosti jakož i způsobilost být účastníkem řízení má ve věcech týkajících se Policie ČR stát, tzn.

Česká republika.

Jménem České republiky jedná v těchto věcech příslušný státní orgán, jímž je Ministerstvo vnitra.

Procesní způsobilost Policie ČR údajně nevyplývá ani z její pravomoci rozhodovat o přestupcích, neboť úkolem Policie je sice podle zákona č.

283/1991 Sb. i projednávání přestupků, pokud tak stanoví zvláštní zákon § 2 odst.

1 písm. k), nicméně "o přiznání způsobilosti být účastníkem řízení tento zákon ani v souvislosti s plněním uvedeného úkolu Policií ČR nehovoří".

Pasivní legitimace Policie ČR prý nevyplývá ani z ustanovení § 246 odst.

3 o.s.ř., které upravuje věcnou příslušnost okresního soudu ve správním soudnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení věci, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má totiž způsobilost mít práva a povinnosti rovněž ten, komu ji zákon výslovně přiznává.

Podle ustanovení § 250 odst.

4 cit. zákona je přiznáno právo účastníka i správnímu orgánu, který rozhodl v posledním stupni ve správním řízení.

Policie ČR, Správa Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha, je oprávněna jako správní orgán rozhodovat o daných přestupcích podle ustanovení § 54 zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s ustanovením § 58 odst.

1 zákona č.

71/1967, správního řádu.

Je prý proto "naprosto nemožné, aby v takovém případě byla účastníkem řízení Česká republika, zastoupená příslušným orgánem, protože sám stát nemá právo v řízení o přestupcích vydávat rozhodnutí, která by zavazovala osoby stíhané pro přestupek a navíc mu ukládala za takový přestupek tresty".

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými usneseními obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl.

4 Ústavy ČR.

Prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.

Protože stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24.

1998, sp. zn.

20 Cdo 63/98, řízení o podaném dovolání zastavil, neboť při rozhodování o žalobách podle hlavy druhé části páté o.s.ř., proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. a proto také proti takovému soudnímu rozhodnutí není přípustné dovolání. "Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud svou funkční příslušnost k projednání odvolání posoudil nesprávně." Protože tedy Nejvyšší soud ČR shledal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (funkční příslušnosti) a řízení o dovolání zastavil.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kladně.

Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud v Kladně uvedl, že Policie ČR není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

V této souvislosti odkázal i na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.

1997 (Plsn 2/96).

Jménem České republiky jedná ve věcech Policie ČR především Ministerstvo vnitra ČR.

Okresní soud se ztotožnil i s odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, nicméně prý o odvolání nemělo být rozhodováno, neboť zákon proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřipouštěl opravný prostředek, což mělo být uvedeno i v poučení o opravném prostředku v usnesení okresního soudu.

Proto okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že obecné soudy v daném případě neměly řízení zastavit, nýbrž se měly jeho žalobou zabývat věcně.

Okresní a krajský soud naopak dospěly k závěru, že stěžovatel podal žalobu proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst.

1 o.s.ř., pro který bylo nutno řízení zastavit.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, proti kterému rozhodnutí ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje a zda v daném případě byl Krajský soud v Praze vůbec oprávněn rozhodovat o odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.

V této věci se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který v citovaném usnesení konstatoval, že proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.

Je tedy zřejmé, že k projednání takového opravného prostředku funkčně příslušný soud neexistoval.

Na druhé straně však nelze přehlédnout, že Okresní soud v Kladně v citovaném usnesení (resp. v jeho poučení) výslovně uvedl, že "proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího" a stěžovateli proto není možno přičítat k tíži, pokud za těchto okolností odvolání skutečně podal a pokud se jím krajský soud meritorně zabýval a rozhodl o něm.

Ústavní soud dále - jak již bylo uvedeno - musel tedy posoudit, zda ústavní stížnost směřuje toliko proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (tzn. proti rozhodnutí, mylně považovanému za - po právu existující - rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva) nebo i proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.

Stěžovatel totiž při formulaci petitu ústavní stížnosti - na jedné straně - navrhuje vyhovět ústavní stížnosti, "směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze" a toto rozhodnutí zrušit, nicméně na jiném místě označuje za protiústavní "usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně" a na přední straně ústavní stížnosti dokonce navrhuje, "aby toto usnesení (poznámka: usnesení Krajského soudu v Praze) bylo ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně zrušeno".

Za této situace dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje jak proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, tak i proti předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně.

Z tohoto pohledu ji také dále posuzoval.

Ústavní soud si je totiž vědom skutečnosti, že pokud by ústavní stížnosti vyhověl a zrušil toliko napadené usnesení Krajského soudu v Praze, mohla by vzniknout právně nepřehledná situace, neboť krajský soud by se pravděpodobně odmítl podaným odvoláním z důvodu funkční nepříslušnosti meritorně zabývat a na situaci stěžovatele by se tak fakticky nic nezměnilo.

Tím by byla ústavní stížnost, jakožto prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zjevně neefektivní.

Po zodpovězení těchto základních otázek se Ústavní soud zabýval věcnou podstatou ústavní stížnosti.

V této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska ustanovení § 43 odst.

2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.

Není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace.

Soud však má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy plně namístě (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 74/94 , sv.

3, str.

298-299 a nález sp. zn.

ÚS 388/97 , sv.

10, str.

63).

Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené judikatury ani v souzené věci.

Nelze totiž přehlédnout, že i když Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu blíže citované stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary podle ustanovení § 54 zákona o přestupcích příslušné k projednání přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v prvním stupni a odvolacím orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (§ 58 odst.

1 správního řádu), tedy rovněž příslušný orgán Policie ČR.

Podle ustanovení § 250 odst.

4 o.s.ř. je u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, neboť ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst.

1 o.s.ř.).

Přitom správní úřad není eo ipso osobou v právním smyslu a z hlediska veřejnoprávního si jej lze představit také jako výčet určitých pravomocí.

Žalobce proto určuje nikoliv osobu, nýbrž nositele těchto pravomocí (srov.

Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 2. vydání, Praha, 1996, str.

721).

Jestliže tedy v souzené věci - za uvedené značně sporné právní situace - okresní soud bez náležitého poučení navrhovatele zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, bylo tím porušena základní právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2000