Decision detail

IV.ÚS 80/99

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1999:4.US.80.99

Date

Apr 5, 1999

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 80/99 ze dne 4. 5. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. L. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 1998, č.j. 15 C 59/98-24, ve spojení s rozhodnutím Úřadu města Olomouce ze dne 19. 8. 1997, č.j. R-585/97 a rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc ze dne 26. 3. 1998, č.j. RVV/2662/97, O 85/97 Kol, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a Okresního úřadu Olomouc, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 12.

2.

1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27.

11.

1998, č.j.

15 C 59/98-24, ve spojení s rozhodnutím Úřadu města Olomouce ze dne 19.

8.

1997, č.j.

R-585/97, a rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc ze dne 26.

3.

1998, č.j.

RVV/2662/97, O 85/97 Kol.

Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu města Olomouce, kterým bylo stěžovateli uloženo napomenutí za přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst.

1 písm. c) zákona č.

200/1993 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a povinnost nahradit náklady řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím, včetně předcházejících správních rozhodnutí, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl.

90 a 95 Ústavy České republiky ("Ústava").

Uvedl, že dne 13.

4.

1997 v souvislosti s návštěvou své nezletilé dcery v bydlišti matky, se kterou nežije, byl fyzicky napaden matkou nezletilé a jejím přítelem.

Následně na to byl v přestupkovém řízení uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití, jehož se dle přestupkové komise měl dopustit tím, že matku nezletilé silou odstrčil od kočárku s dítětem a jejího přítele udeřil do obličeje.

V rámci přezkumu správního rozhodnutí Okresní soud v Olomouci žalobu zamítl.

Podle názoru stěžovatele nebyly využity důkazní prostředky, které navrhoval, a při hodnocení důkazů soud učinil právní závěry, jež jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž porušil zásadu "ind dubio pro reo".

Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Okresní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp.zn.

15 C 59/98, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl.

90 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.

V rámci volného hodnocení důkazů učinil obecný soud závěr, že správní orgány obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně, stejně tak i skutkový stav, jak byl zjištěn, byl dostačující k posouzení věci, když všechny osoby na události zúčastněné byly vyslechnuty a bylo přihlédnuto i k listinným důkazům.

V rámci volného hodnocení důkazů učinil obecný soud závěr, že správní orgány obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně, stejně tak i skutkový stav, jak byl zjištěn, byl dostačující k posouzení věci, když všechny osoby na události zúčastněné byly vyslechnuty a bylo přihlédnuto i k listinným důkazům.

To, že s takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod.

Pokud by totiž měla být porušením čl.

90 Ústavy, resp. čl.

36 odst.

1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže.

Navíc pak se jeví být Ústavnímu soudu celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 1999 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu