Decision detail

IV.ÚS 365/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.365.99
Date: Jun 8, 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 365/99 ze dne 6. 8. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 365/99

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr.

S., zastoupeného JUDr.

M., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno, ČVS: KVV-289/98, ze dne 29.

1999, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno.

Tímto opatřením bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst.

1 písm. a), odst.

4 tr. zákona, jehož se měl dopustit společným jednáním s dalšími osobami tím, že společným rozhodnutím založili u Komerční banky, a.s., Mělník, 2 účty pro společnost Z.

E., s.r.o., na které poté nechali směrovat platby pro společnost L.

Mělník, a.s., za účelem zatajení části tohoto majetku společnosti L.

Mělník, a.s., před jejími věřiteli, v důsledku čehož nebyly uspokojeny soudem nařízené exekuce na účty společnosti L.

Mělník, a.s., v celkové výši 1 699 611,34 Kč, ve prospěch věřitelů T.

WF a.s., Železárny Chomutov, a.s., G., a.s., Š.

Ždánice, a.s., Š.

Libčice, s.r.o., ZN - 1 zemská, a.s., T., a.s., Aero V., a.s., H., s.r.o., Výstaviště F.

Olomouc, M., a.s., Česká pošta Praha 7, MVDr.

M., Z.

Hořice, a.s., J.

S., Vítkovice, a.s., Městský podnik služeb Mělník, v likv., I., s.r.o., T.

Plasty, a.s., neboť na účtech společnosti L.

Mělník, a.s., byl nedostatek peněžních prostředků, a z téhož důvodu nebyla uspokojena ani soudem uznaná pohledávka společnosti T.

Dvůr Králové nad Labem, a.s., ve výši 1 145 144,- Kč.

Podle názoru stěžovatele došlo sdělením obvinění k porušení čl.

8 odst.

2 Listiny a navazujícího ustanovení § 2 odst.

1 tr. řádu.

Na podporu svého tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že z ustanovení § 256 tr. zákona a z ustanovení § 3 odst.

3 tr. zákona plyne, že trestný čin, pro který mu bylo sděleno obvinění, je úmyslným trestným činem, tedy k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, avšak sdělené obvinění se vůbec subjektivní stránkou - tedy jejich úmyslem a k čemu směřovalo jejich jednání - nezabývá.

V této souvislosti také poukazuje na nález Ústavní soudu, sp. zn.

ÚS 46/96 , ze dne 6.

1996.

Další část ústavní stížnosti (bod V.) v podstatě obsahuje stěžovatelovo vysvětlení stavu věci a objasnění důvodů, které vedly k založení účtů u Komerční banky, a.s., z nichž je, podle něj, naopak patrna snaha zajistit uspokojení pohledávek věřitelů.

Uvádí, že pravým důvodem, proč sdělení obvinění neobsahuje popis subjektivní stránky trestného činu dle § 256 tr. zákona, zahrnující úmysl zmařit uspokojení pohledávky věřitele, je to, že samozřejmě v takovém úmyslu nejednali.

Je také podle něj evidentní, že v dané věci pojmově o trestný čin poškozování věřitele dle § 256 odst.

1 tr. zákona nemůže jít.

Stěžovatel je přesvědčen, že opatřením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odboru Kladno, ČVS:KVV - 289/98, ze dne 29.

1999, o sdělení obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst.

1 písm. a), odst.

4 tr. zákona, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl.

8 odst.

2 Listiny a § 2 odst.

1 tr. řádu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění zrušil.

Dále navrhuje, aby Ústavní soud, s ohledem na zřejmou neobjektivitu vyšetřovatele a patrnou účelovost konstrukce o spáchání trestného činu, vydal podle § 80 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., předběžné opatření, jímž uloží vyšetřovateli i příslušným státním zástupcům zdržet se do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti provádění dalších úkonů v této věci, a to včetně zveřejňování zavádějících údajů o trestné činnosti, což se již v minulosti stalo.

Současně pak Ústavnímu soudu navrhl, aby rozhodl podle § 39 zákona č.

182/1993 Sb., o projednání ústavní stížnosti s ohledem na naléhavost mimo pořadí.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v daném případě jsou splněny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost je třeba totiž považovat ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb. za nepřípustnou.

Směřuje sice proti sdělení obvinění, tedy nikoliv proti rozhodnutí, proti němuž by byl přípustný opravný prostředek, nicméně ve vztahu k takovému opatření, jakým je sdělení obvinění, je třeba za procesní prostředek ochrany práva ve smyslu uvedeného ustanovení považovat i žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 tr. řádu.

Pod pojem "závady v postupu vyšetřovatele" užitého v tomto ustanovení je třeba zahrnout jakýkoli postup vyšetřovatele, který není v souladu se zákonem nebo je jinak nesprávný - tedy i stěžovatelem v jeho případě tvrzený postup nezákonného sdělení obvinění.

Tvrdí-li tedy stěžovatel, že sdělení obvinění je nezákonné a postrádá popis subjektivní stránky trestného činu, pak nápravu může sjednat a věc posoudit především příslušný státní zástupce, a to buď z podnětu uvedeného procesního prostředku, nebo i sám z úřední povinnosti.

Shledá-li státní zástupce žádost kteréhokoliv obviněného jako důvodnou, je povinen činit opatření k nápravě zjištěných nedostatků využitím svých dozorových oprávnění, daných mu mimo jiné i ustanovením § 174 odst.

2 písm. e) tr. řádu, podle něhož je oprávněn zrušit kterékoli rozhodnutí nebo opatření vyšetřovatele za podmínky, že je nezákonné nebo neodůvodněné, a nahrazovat je vlastními.

Pokud by tedy Ústavní soud v této fázi do průběhu trestního řízení vstoupil, zasahoval by do pravomocí státního zastupitelství.

Obdobně, jak to učinil Ústavní soud již v rozhodnutí o související ústavní stížnosti Ing.

S. (usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 349/99 , ze dne 2.

1999), i nyní uvádí, že ingerence Ústavního soudu do rozhodnutí či opatření orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je zpravidla možná jen za podmínek nemožnosti sjednat nápravu jiným, procesním předpisem předpokládaným, způsobem.

Tak tomu však, jak shora uvedeno, v posuzovaném případě není, a proto byla ústavní stížnost jako nepřípustná podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Pro úplnost je třeba k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn.

I ÚS 46/96, uvést, že v uvedeném případě se sice Ústavní soud otázkou zákonnosti sdělení obvinění zabýval, tuto otázku však v podstatě posuzoval jako otázku předběžnou pro posouzení ústavnosti uvalení vazby, resp. již pravomocného rozhodnutí o uvalení vazby, proti kterému také ústavní stížnost směřovala, a jímž došlo k omezení základního práva tehdejšího stěžovatele na osobní svobodu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla jako nepřípustná odmítnuta, nebylo již důvodu rozhodovat o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření.

Konečně pak na závěr Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že postup vyšetřovatele v jeho věci není objektivní, má možnost uplatnit postup podle § 30 tr. řádu, případně dát podnět k aplikaci ustanovení § 174 odst.

2 písm. f) trestního řádu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 1999 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj