Decision detail

IV.ÚS 220/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.220.99
Date: Oct 9, 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 220/99 ze dne 10. 9. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 1999, sp. zn. 15 Ca 365/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Liberci - okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. září 1998, čj. PÚ-R-6260/98-Šo,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 3. května 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí uvedeného okresního pozemkového úřadu o tom, že stěžovatel není vlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí okresního pozemkového úřadu.

Původním vlastníkem pozemků byl B.

P. - děd stěžovatele, kterému byly pozemky zabrány na základě dekretu prezidenta č.

12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret").

Rozhodnutí se opírá o skutečnost, že původní vlastník nenabyl nikdy zpět státní občanství ČSR tak, jak požaduje ustanovení § 2 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.

229/1991 Sb., a současně neprokázal, že se neprovinil proti československému státu.

Z toho důvodu nebylo možno vydat nemovitosti ani jeho právnímu nástupci - stěžovateli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že to nebyl původní vlastník, kdo měl zájem být německé státní příslušnosti, neboť tu musel přijmout, jelikož část území, na níž žil a kde měl i svůj majetek, bylo násilně připojeno k Německé říši a obyvatelstvu byla přidělena státní příslušnost Deutsches Reich.

Jako předpoklad loajality původního majitele stěžovatel uvádí, že ten nebyl odsunut jako jiné osoby německé státní příslušnosti.

Vzhledem k tomu, že původní majitel zemřel 9. června 1948, nemohl se již aktivně účastnit na navrácení občanství dle zákona č.

34/1953 Sb.

V uvedeném jednání spatřuje stěžovatel zásah do svých práv chráněných v čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ústí nad Labem, který ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva zaručeného v čl.

11 odst.

1 Listiny, neboť původní vlastník nepochybně pozbyl československé státní občanství; nelze jej považovat za československého občana, i když nebylo doloženo, že se proti ČSR provinil.

Předpoklad zachování či obnovení státního občanství je zakotven v zákoně 243/1992 Sb., jako conditio sine qua non a vzhledem k tomu, že není splněna, není možno uvedené nemovitosti stěžovateli vydat.

Z tohoto důvodu účastník navrhuje, aby ústavní stížnost nebylo vyhověno.

Ústavní soud vyzval k vyjádření také vedlejšího účastníka - Okresní úřad v Liberci - okresní pozemkový úřad, který připouští správnost údajů uvedených stěžovatelem, tj. na prokázání loajality původního vlastníka i skutečnost, že nebyl nikdy souzen ani vysídlen a dožil ve stejné obci, a že v případě dalšího žití by patrně i získal státní občanství, tak jako jeho syn (otec stěžovatele).

Je však nesporné, že k přechodu vlastnictví na stát došlo na základě ustanovení § 2 odst.

1 dekretu, ve spojení s § 1 odst.

1 dekretu č.

33/1945 Sb.

Vzhledem k tomu není možno aplikovat zákon č.

229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť k přechodu majetku došlo před 25. únorem 1948, tedy před rozhodným obdobím, a bylo by možné použít jen ustanovení zákona č.

243/1992 Sb.

Okresní pozemkový úřad dále poukazuje na legitimitu a legálnost dekretů, jakož i na podmínku dokladu o vrácení státního občanství pro aplikaci zákona 243/1992 Sb.

Z toho okresní pozemkový úřad dovodil, že chybí-li jeden ze základních předpokladů obnovení vlastnických práv k nemovitostem pro žadatele, tj. vrácení občanství původního vlastníka, nebylo již třeba dále zkoumat splnění dalších předpokladů.

Po posouzení ústavní stížnosti, jakož i obsahu vyjádření účastníků a obsahu správního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je nezbytné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

Není zřejmě sporu o tom, že stěžovatelův předek byl osobou německé národnosti.

Je tedy právně irelevantní, zda se provinil či neprovinil proti československému státu, neboť byl-li německé národnosti, mohl být jeho majetek vyňat z konfiskace jen při splnění podmínky § 1 odst.

2 dekretu č.

12/1945 Sb., tedy zúčastnil-li se aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky.

V takovém případě rozhodoval o výjimce na návrh příslušné rolnické komise okresní národní výbor, v pochybnostech pak zemský národní výbor.

O takový případ v projednávané věci nešlo, a sám stěžovatel ani netvrdí, že by taková výjimka byla připuštěna, či že o ni bylo alespoň požádáno.

Nemohlo tedy dojít ani k postupu podle § 2 odst.

1 ústavního dekretu č.

33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

Nic takového ze stížnosti ani ze spisu neplyne.

Pokud tedy takovou žádost, která byla nepochybně institutem ryze osobní povahy, stěžovatelům děd nepodal, a pokud jeho německá národnost nebyla nikým, tedy ani stěžovatelem zpochybněna, jde další argumentace stěžovatele mimo podstatu věci.

I kdyby Ústavní soud přijal tvrzení, že by B.

P. bylo vráceno československé občanství podle zákona č.

34/1953 Sb., pokud by se byl býval data účinnosti tohoto zákona dožil, nemůže to nic změnit na skutečnosti, že podle zákona ČNR č.

243/1992 Sb. nemohl správní orgán ani soud požadavkům stěžovatele vyhovět.

Tento zákon se vztahuje pouze na osoby, které nabyly zpět občanství podle zákona č.

34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo podle ústavního dekretu č.

33/1945 Sb., a dále, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, též na ty osoby, které prokáží, že státní občanství československé nikdy nepozbyly (viz např. nález

III. ÚS 39/95

publikovaný pod č. 60 ve sv. 4 Sbírky nálezu a usnesení ÚS ČR). Na takový případ, jako je příklad stěžovatelův, se tedy právo na restituci majetku nevztahuje, když zákonodárce zcela výslovně restituční zákony uvodil konstatováním, že jejich smyslem a účelem není odstranění veškerých křivd, ale pouze křivd některých, a to především z toho důvodu, že si byl vědom, že úplná rehabilitace a restituce možná není. Také tento závěr o charakteru restitučních předpisů, jakož i právní názor, že v případě neuspokojených restitučních nároků nelze argumentovat porušením čl. 11 Listiny, vyslovil Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně. Souhrnně řečeno - z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím ničeho vytknout a vzhledem k tomu, že i proces byl veden způsobem, který nikterak neporušil ústavní principy, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a tuto podle § 43 odst. 2 písm. a) odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu