Decision detail

III.ÚS 347/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.347.99
Date: 30. 9. 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 347/99 ze dne 30. 9. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 347/99

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Ing.

S., zastoupeného JUDr.

N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j.

2 Cdon 416/97-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1996, č. j.

29 Co 266/96-44, (29 Co 409/96) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 1996, č. j.

20 C 534/95-20, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 15. července 1999, se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí soudů, vyslovení, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo a svoboda a odložení jejich vykonatelnosti.

Uvedl, že podle jeho přesvědčení došlo postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 k porušení zákazu, daného čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, a to v řízení o výkon rozhodnutí, následně pak k zásahu do práv, zakotvených v čl.

11 odst.

3, čl.

12, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Soudy I. a II. stupně a také Nejvyšší soud odmítly stěžovateli poskytnout právní ochranu, a tak jednaly v rozporu s čl.

4 a pravděpodobně i s čl.

10 Ústavy.

V odůvodnění ústavní stížnosti dále popsal okolnosti, které označil za rozhodné pro předmětné řízení, vyjádřil své stanovisko ke lhůtám pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům a vyslovil se k závěru, učiněnému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. dubna 1999, dle něhož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) a § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j.

2 Cdon 416/97-64, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, když posouzení důvodnosti dovolání podle § 239 odst.

2 občanského soudního řádu je řešením otázky naléhavosti sjednocování interpretace jednoduchého práva (tj. práva, jež disponuje nižším stupněm právní síly než ústavní zákony a mezinárodní smlouvy dle čl.

10 Ústavy) a nikoli řešení otázky důvodnosti namítaného porušení hmotného, respektive procesního práva.

S ohledem na uvedené je návrh, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl, návrhem zjevně neopodstatněným.

Pokud jde o ústavní stížnost proti rozsudkům soudu I. a II. stupně, ta byla podána nepochybně po lhůtě stanovené v § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když z obsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j.

2 Cdon 416/97-64 bylo konstatováno, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci již 14. února 1997, ústavní stížnost byla podána 15. července 1999.

K názoru stěžovatele na běh lhůty k podání ústavní stížnosti a k jeho výkladu pojmu "vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje" je třeba uvést, že jestliže Nejvyšší soud shledal nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze (usnesení Ústavního soudu ve věci I.

ÚS 22/93, sv.

3 Sbírky nálezů a usnesení, str.

311 a násl.).

Pro výše uvedené byl návrh v celém rozsahu odmítnut [§ 43 odst.

2 písm. a), § 43 odst.

1 písm. b) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 1999