Decision detail

III.ÚS 188/98

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.188.98
Date: 15. 4. 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 188/98 ze dne 15. 4. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 188/98

Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.C., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 30 Ca 56/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou za podmínek určených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

12.

1997 (sp. zn.

30 Ca 56/97), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu R., ze dne 6.

1997 (čj.

OPÚ 550/93-13), kterým bylo vysloveno podle ust. § 9 odst.

4 zák. č.

229/1991 Sb., že stěžovatel (v původním řízení navrhovatel) není vlastníkem nemovitostí v kat. úz.

S. ve výroku tohoto rozhodnutí přesně označených a tvrdil, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl.

1 Listiny základních práv a svobod tím, že mu nebyla zaručena rovnost v právech s ostatními restituenty podle zákona o půdě a dále čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, aniž by však blíže uvedl, v čem porušení tohoto článku spatřuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry orgánů veřejné moci, které rozhodovaly o jeho restitučním návrhu a zejména v jeho nesouhlasu s právními závěry tak, jak je učinil Krajský soud v Plzni.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudu jako orgánu veřejné moci.

Pokud jde o tvrzení porušení čl.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud, neshledal, že by postupem obecného soudu a správního orgánu bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak jsou v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod zaručeny a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho judikatuře vyloženo.

Tvrdí-li stěžovatel, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základní práv a svobod tím, že správní orgán a obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je závěr jeho a neuvádí-li další okolnosti, které by svědčily o porušení těchto jeho základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (kupř.

III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994 apod.).

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na některá rozhodnutí Ústavního soudu (kupř.

II.

ÚS 22/94 ) a tvrdil, že jím uplatněný restituční nárok je v podstatě zcela totožný s věcmi, o nichž Ústavní soud již dříve (kladně) rozhodl a na základě této argumentace se domáhá zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.

K tomu sluší dodat, že stěžovatel pomíjí podstatnou okolnost, totiž že v těchže rozhodnutích Ústavní soud vyložil podmínky (možnosti) aplikace ustanovení zákona č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související ze zákonem č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb.

Podstatou uplatněných nároků, na něž stěžovatel poukazuje, je skutečnost, že dekrety prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., resp.

108/1945 Sb., byly aplikovány i na osoby, které splňovaly kritérium existence, resp. nabytí českého státního občanství dle příslušných ustanovení v citovaném zákoně označených.

V posuzované věci stěžovatele však nelze zákon 243/1992 Sb., aplikovat, neboť z dosavadního dokazování je zcela nepochybné (stěžovatel ani v odůvodnění ústavní stížnosti neuplatnil jiný důkazní návrh), že stěžovatel nebyl v rozhodném období státním občanem Československé republiky a nemohl tedy nabýt zpět občanství za okolností stanovených označeným zákonem.

Ústavní soud se proto ztotožnil s právními závěry Krajského soudu v Plzni co do zjištění stran přechodu posuzovaných nemovitostí na stát mimo rozhodné období upravené zákonem č.

229/1991 Sb.

Ústavní stížnost stěžovatele byla z uvedených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení, které je pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu a správního orgánu; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 15. dubna 1999