Decision detail

II.ÚS 147/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.147.99
Date: Aug 6, 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 147/99 ze dne 8. 6. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Ivy Brožové a JUDr.

Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti D., spol. s r. o., zastoupené JUDr.

S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.

11.

1998, č. j.

22 Ca 182/98-35, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19.

1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.

11.

1998, č. j.

22 Ca 182/98-35, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25.

1998, č. j.

FŘ-1538/130/1998, o odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Přerově ze dne 28.

1997, č. j. : 52406/97/39311/1260, které bylo tímto odvolacím orgánem rovněž zamítnuto.

Finančním úřadem v Přerově byla stěžovateli doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r.

1995 ve výši 1.850.330,- Kč.

Tato daň byla stěžovateli doměřena, protože nebyla prokázána existence konkrétního plnění ze zprostředkovatelské smlouvy, kterou stěžovatel dne 15.

1995 uzavřel se zprostředkovatelem P.

O., spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně.

Stěžovatel správci daně vytýká, že při vyměřování daňové povinnosti dodatečným daňovým výměrem porušil řadu ustanovení zákona č.

337/1992 Sb.

Při prováděné kontrole předložil stěžovatel, jak uvádí ve svém návrhu, správci daně platnou zprostředkovatelskou smlouvu a účetní dokumentaci, ve které jsou zaevidovány faktury i platby související se zprostředkovatelskou smlouvou.

Veškerá tato jednání ze smlouvy probíhala formou ústních jednání, takže o tomto plnění nemohly žádné písemné dokumenty existovat.

Pro tato svá tvrzení nabízí stěžovatel jako důkaz m. j. i výslechy svědků.

Pokud se oba vedlejší účastníci dovolávají svého práva na vadné hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst.

3 zák. č.

337/1992 Sb., potom jim stěžovatel vytýká, že bylo toto hodnocení prováděno na důkazech vytržených z kontextu, jednostranně na úkor jednoho a ve prospěch druhého účastníka.

Proto porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla dodržena ustanovení čl.

4 odst.

1 a čl.

11 odst.

5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K podané stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření Krajského soudu v Ostravě.

Předsedkyně senátu 22 Ca poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se v podstatě svou stížností domáhá přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavním soudem jako soudem vyšší instance.

Odkazuje proto na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle kterého není Ústavní soud nadřízený obecným soudům, za předpokladu, že v jejich činnosti nedojde k porušení ústavnosti.

K tomu v daném případě nedošlo a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

22 Ca 182/98, po jehož prostudování dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému porušení základního práva a svobody stěžovatele, zaručených mu Listinou a Ústavou Lze přisvědčit Krajskému soudu v Ostravě, že podaný návrh Ústavnímu soudu má charakter odvolání k další soudní a nadřízené instituci.

Všechny skutečnosti, které stěžovatel namítá, byly již projednány a vysvětleny jak ve správním řízení, tak i v přezkumném řízení krajského soudu.

V tomto řízení nedošlo k porušení základních zásad daňového řízení, uvedených v § 2 zákona č.

337/1992 Sb.

Zvláště nutno poukázat na ustanovení odst.

7 cit. paragrafu, kdy při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.

Podle ustanovení § 24 odst.

1 zák. č.

586/1992 Sb. je pro uznání výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zapotřebí jejich prokázání ze strany poplatníka.

Jsou to tedy náklady, které věcně vznikly, a to nejen jako náklad formálně deklarovaný smlouvou, fakturou nebo jiným dokladem či písemností.

Je rovněž na daňovém subjektu, aby podle ustanovení § 31 odst.

9 zák. č.

337/1992 Sb. prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo pokud byl k tomu správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

Stěžovatel tuto důkazní povinnost neunesl, což v žádném případě nemůže znamenat porušení jeho základních práv, zvláště když mu k tomu byla správními orgány i příslušným soudem poskytnuta možnost.

Ústavní soud byl proto nucen podaný návrh ústavní stížnosti bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 8. června 1999