Decision detail

I.ÚS 134/97

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.134.97
Date: 19. 5. 1999
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 134/97 ze dne 19. 5. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.Š. a J.Š., obou zastoupených advokátem JUDr. J.D,. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1997, č.j. 23 Co 44/96-82, za účasti účastníků řízení 1) Okresního úřadu v H.B., 2) S., 3) H., zastoupeného advokátem JUDr. L.M. a 4) SH, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se o d m í t á .

II. Návrh vedlejšího účastníka sub 3), aby mu byly nahrazeny

jeho náklady řízení, se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

1997, č.j.

23 Co 44/96-82, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 6.

11.

1995, č.j.

5 C 334/92-64, ve věci žalobců J.Š. a J.Š. (nyní stěžovatelů) proti žalovaným 1) Okresnímu úřadu v H.B., 2) S., 3) H., 4) SH., o uzavření dohody o vydání věci.

Odvolací soud dále zavázal každého ze žalobců (stěžovatelů) k náhradě nákladů odvolacího řízení třetímu žalovanému a ve vztahu k ostatním žalovaným rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud tak rozhodl na základě zjištění, že odvolání žalobců má vady, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat, neboť z něj není patrno, v jaké části je rozsudek okresního soudu napaden.

Tím zůstaly nejasné i meze přezkumné činnosti odvolacího soudu [§ 205 odst.

1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), § 212 odst.

1 o.s.ř.].

Odvolání žalobců je dále rozporné.

Podle jeho obsahu - zpochybňujícího postup soudu vedoucí k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti třetímu žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí - "by snad žalobci měli v úmyslu" napadnout rozsudek okresního soudu jen v části týkající se zamítnutí žaloby o vydání nemovitostí třetím žalovaným.

Z návrhu žalobců na zrušení rozhodnutí okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení je však prý patrno, že svým odvoláním zřejmě napadli rozsudek okresního soudu v celém rozsahu.

Žalobci ani na výzvu soudu uvedenou vadu neodstranili, takže nebylo možné v řízení pokračovat.

Ústavní stížnost stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se opírá o článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě rozhodoval soud, který nebyl nestranný.

Stěžovatelé dále vytýkají krajskému soudu, že postupem podle ust. § 237 písm. f) o.s.ř. [správně jde o ust. § 237 odst.

1 písm. f) o.s.ř.] jim byla odňata možnost jednat před soudem, čímž byl porušen článek 38 odst.

2 Listiny.

Odvolání bylo podáno včas a obsahovalo všechny náležitosti.

Zastavením odvolacího řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, jež se jeví právě jako porušení nestrannosti soudu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden.

Dále uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že by v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny o jejich odvolání rozhodl soud, který nebyl nestranný.

Senátu nebylo a není známo nic, co by jeho nestrannost snižovalo.

Stěžovatelé ani nesdělili, z čeho konkrétně nedostatek nestrannosti soudu dovodili.

H. jako vedlejší účastník uvedl, že se s tvrzením stěžovatelů uvedeným v ústavní stížnosti neztotožňuje.

Napadeným usnesením bylo v souladu s ust. § 214 o.s.ř. zastaveno řízení o odvolání poté, co stěžovatelé na výzvu okresního soudu odvolání nedoplnili, ač byli o možnosti zastavení řízení řádně poučeni.

Odvolací soud nemohl v dané věci postupovat jinak, neboť by sám porušil zákon.

Stěžovatelům tedy nebyla odňata možnost jednat před soudem nezákonným rozhodnutím soudu, ale stalo se tak jejich vlastní vinou, neboť nebyli schopni v dané lhůtě doplnit odvolání tak, aby bylo určité, a aby z něj bylo patrno, proti čemu směřuje a čeho se stěžovatelé domáhají.

Navíc podali stěžovatelé proti napadenému usnesení dne 17.

1997 dovolání obsahově totožné s ústavní stížností, o němž nebylo v době podání vyjádření pravomocně rozhodnuto, takže se vedlejší účastník domnívá, že ústavní stížnost je dle ust. § 75 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb. nepřípustná.

Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a uložil stěžovatelům uhradit vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení představující odměnu za právní zastoupení a paušální náklady řízení v celkové částce 2.150,- Kč.

Další vedlejší účastníci - Okresní úřad v H.B. a S. - se postavení vedlejšího účastníka vzdali.

S. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn.

5 C 334/92 vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu.

Z tohoto spisu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 6.

11.

1995, č.j.

5 C 334/92-64, bylo o žalobě stěžovatelů proti žalovaným 1)Okresnímu úřadu v H.B., 2) S., 3) H., 4) SH., rozhodnuto takto:

I. Žaloba, na základě které by žalovaným byla uložena povinnost uzavřít se žalobci (rozuměj stěžovateli) dohodu o vydání věcí v rozsudku blíže popsaných, se zamítá.

II. Řízení proti druhému žalovanému se zastavuje.

III. Žalobci (rozuměj stěžovatelé) jsou povinni nahradit třetímu žalovanému náklady řízení ve výši 1.610,- Kč.

IV. Jinak se účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali, že soud prvního stupně zjištěný skutkový stav nehodnotil tak, jak mu to ukládá ust. § 132 o.s.ř. a navrhli, aby byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 11.

11.

1996, č.j.

5 C 334/92-77, byli stěžovatelé vyzváni, aby ve lhůtě 14 dnů od jeho doručení doplnili svoje odvolání o to, proti kterým z výroků napadeného rozhodnutí se odvolávají a aby doplnili žalobní návrh sdělením toho, v jakých podílech nebo jak jinak mají žalovaní vydat žalobcům dohodou každému 1/2 nemovitostí.

Dále byli stěžovatelé vyzváni, aby v téže lhůtě předložili výpis z katastru nemovitostí ohledně pozemků, které jsou předmětem sporu, ne starší 6 měsíců.

Stěžovatelé byli poučeni, že nebudou-li vady bránící pokračování v odvolacím řízení odstraněny, odvolací soud odvolací řízení zastaví.

Stěžovatelé výzvě soudu nevyhověli.

Krajský soud - jak již bylo uvedeno - napadeným usnesením odvolací řízení podle ust. § 211 a § 43 odst.

2 o.s.ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že odvolání žalobců má vady, pro které nelze v řízení pokračovat.

Není totiž z něho patrno, v jaké části je rozsudek okresního soudu napaden.

Dále je prý odvolání obsahově rozporné, neboť zpochybňuje postup soudu ohledně zamítnutí žaloby proti třetímu žalovanému, přitom však z návrhu na zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení vyplývá, že odvoláním byl napaden rozsudek v celém rozsahu.

Z obsahu spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatelé rovněž podali proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.

12.

1998, č.j.

2 Cdon 738/97-100, zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že není důvodná námitka dovolatelů, pokud tvrdí, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst.

1 písm. f) o.s.ř. [dovolatelé nesprávně citují " § 237 písm. f) o.s.ř.], tedy v ustanovení občanského soudního řádu účinného do 31.

12.

1995.

Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné (a současně důvodné) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku jednání byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

O vadu dle § 237 odst.

1 písm. f) o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o nesprávný postup a projevil-li se postup v průběhu řízení (a nikoli také při rozhodování).

Dovolací důvod podle § 237 odst.

1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ust. § 101 odst.

2 o.s.ř.

O takovou situaci se však v daném případě nejedná.

O zastavení odvolacího řízení byl odvolací soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání, neboť podle ust. § 214 odst.

2 písm. b) o.s.ř. jednání není třeba nařizovat, zastavuje-li se nebo přerušuje-li se řízení.

K zastavení odvolacího řízení tedy došlo nikoli proto, že by v průběhu řízení byla žalobcům nesprávným způsobem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, ale z toho důvodu, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nesprávným podáním, které přes řádnou výzvu soudu nebylo opraveno (doplněno) a v odvolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

V projednávané věci soud prvého stupně rozhodl o restitučním nároku žalobců směřujícím proti čtyřem žalovaným, kteří neměli ve sporu postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst.

2 o.s.ř.).

Rozsudek soudu prvého stupně tak fakticky obsahuje tři výroky ve věci samé, jimiž byla žaloba proti prvnímu, třetímu a čtvrtému žalovanému zamítnuta, jeden výrok o zastavení řízení (ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným) a akcesorické nákladové výroky.

Zatímco z úvodní části a z odvolacího návrhu se podává, že odvolání směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvého stupně, odvolací důvody by nasvědčovaly omezení jeho rozsahu pouze na výrok o zamítnutí žaloby směřující proti třetímu žalovanému, s nímž je spojen výrok o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky.

Odvolaní žalobců lze považovat za vnitřně rozporné (nejednoznačné, neurčité), tedy nesprávné (tj. ve smyslu ust. § 43 odst.

1 o.s.ř. vadné), neboť není najisto postaveno, co žalobci vlastně projevili (které výroky učinili předmětem odvolacího přezkumu).

Protože odvolací soud postupoval i po stránce formální přesně podle zákona [prostřednictvím soudu prvého stupně ve smyslu ust. § 209 a § 43 o.s.ř. usnesením ze dne 11.

11.

1996, č.j.

5 C 334/92-77, vyzval žalobce k opravě (doplnění) odvolání se zřetelným poučením "proti kterým z výroků napadeného rozsudku se odvolávají", poskytl jim přiměřenou lhůtu 14 dnů od doručení usnesení k odstranění vady podání a poučil je o možnosti zastavení řízení, nebude-li vada odstraněna], bylo zastavení řízení ve smyslu ust. § 43 odst.

2 a § 211 o.s.ř. jediným v úvahu připadajícím důsledkem správného právního závěru, podle něhož je odvolání postiženo kvalifikovanou vadou, která brání pokračovat v odvolacím řízení.

Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl (§ 234b odst.

1, věta před středníkem, odst.

5 o.s.ř.).

Stěžovatelé proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost nepodali.

Ústavní soud po posouzení všech skutečností dospěl k následujícímu závěru: Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli pouze usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

1997, č.j.

23 Co 44/96-82, ačkoli na základě jejich dovolání proti tomuto usnesení rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 14.

12.

1998, č.j.

2 Cdon 738/97-100, dovolání zamítl.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dne 24.

1999.

Stěžovatelům bylo doručeno dne 3.

1999 a jejich právnímu zástupci dne 24.

1999.

Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, které musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [§ 72 odst.

1 písm. a), odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů].

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst.

2 písm. a), odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K této nápravě však nemůže dojít tak, že by v řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva.

Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

K zásadě, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, již zaujal totožné stanovisko Ústavní soud ve věcech dříve projednávaných, např. ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7., Vydání 1.

Praha, C.

Beck 1997, usnesení č.

2, a dále ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 146/96 , viz tatáž sbírka - svazek 5, usnesení č.

13.

Podle přesvědčení Ústavního soudu není - se zřetelem na tyto úvahy - rozhodné, že v době podání ústavní stížnosti 18.

1997 ještě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání neexistovalo, neboť po jeho vydání měli možnost napadnout je další ústavní stížností, popřípadě doplněním původní ústavní stížnosti.

To však neučinili.

Z těchto důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud jde o návrh třetího vedlejšího účastníka řízení - H. - aby mu byly nahrazeny náklady řízení v celkové částce 2.150,- Kč, poukazuje Ústavní soud na to, že řízení o ústavní stížnosti není klasickým řízením sporným, takže o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje pouze podle jeho výsledku.

Dále je nutno vzít v úvahu, že postup podle ustanovení § 62 odst.

4 cit. zákona lze připustit pouze v případech odůvodněných.

Třetí vedlejší účastník však v návrhu, aby mu byly uhrazeny náklady řízení, žádné argumenty neuvedl, takže nelze posoudit, zda v tomto případě existují skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že uložení povinnosti účastníku (vedlejšímu účastníku) nahradit náklady řízení jinému účastníku (vedlejšímu účastníku), je skutečně odůvodněno.

Proto Ústavní soud návrh třetího vedlejšího účastníka o náhradu nákladů řízení zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 1999 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu