Decision detail

IV.ÚS 255/97

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1997:4.US.255.97
Date: May 11, 1997
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 255/97 ze dne 5. 11. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.R. a B.R., oba zastoupeni advokátem JUDr. B.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1841/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 12 Co 494/93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., CSc., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 17.

1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl.

1 Ústavy České republiky a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též čl.

90 Ústavy.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20.

1993, č. j.

6 C 412/92-16, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby K., bylo uznáno povinné uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí, a to konkrétně uvedených nemovitostí v k.ú.

V průběhu odvolacího řízení pak stěžovatelé upravili žalobní petit tak, aby bylo povinné osobě uloženo vydat předmětné nemovitosti.

Soud II. stupně změnu žaloby připustil a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o vydání týchž nemovitostí zamítl.

Obecné soudy dospěly totiž k závěru, že nebyla splněna podmínka stanovená § 6 odst.

1 písm. k) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tj., že ke znárodnění uvedených nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání na základě ustanovení § 238 odst.

1 písm. a) občanského soudního řádu.

To však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že v obou případech došlo k zamítnutí žalob, neboť nebyly splněny podmínky příslušného restitučního zákona a jednalo se tak o zcela rovnocenné způsoby uplatnění nároků, a proto nemohlo dojít ke změně rozhodnutí ve věci samé.

Základní námitkou ústavní stížnosti je to, že obecné soudy se důsledně nezabývaly tvrzenými okolnostmi s ohledem na možnost postupu - aplikace zákona č.

87/1991 Sb. nebo s ohledem na výsledky dokazování-aplikace zákona č.

92/1991 Sb.

Stěžovatelé poukázali rovněž na to, že v praxi obecných soudů nebyl v té době ustálen jednotný názor na posuzování případů, kdy předmětem znárodnění se staly též nemovitosti, které do znárodnění byly začleněny v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Stěžovatelé mají za to, že jejich ústavní stížnost je přípustná a pro případ, že by bylo posuzováno, že tato stížnost s ohledem na odmítnutí dovolání přípustná není, navrhují, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji neodmítl, ústavní stížnosti vyhověl a zrušil obě napadená rozhodnutí.

Soudce zpravodaj si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), vyžádal vyjádření od Nejvyššího soudu ČR.

Předseda senátu ve svém vyjádření ze dne 8.

10.

1997 uvedl, že v daném případě bylo rozhodující, jak na posuzované dovolání aplikovat a interpretovat ustanovení § 238 o.s.ř. (ve znění platném do 31.

12.

1995).

Podle jeho názoru bylo nutné přihlížet k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud šlo o změnu rozsudku soudu I. stupně, a nikoli vycházet jen z toho, že výrok rozsudku odvolacího soudu použil označení bodu II. tohoto výroku jako měnícího rozsudek soudu I. stupně.

Nejvyšší soud ČR pak dospěl k závěru, že tu nedošlo ke změně rozsudku soudu I. stupně ve věci samé ve smyslu § 238 o.s.ř., takže tu dovolání nebylo přípustné.

Nejvyšší soud ČR proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů.

Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona).

Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovateli bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31.

1994, sp. zn.

12 Co 494/93, které nabylo právní moci dne 31.

10.

1994.

Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu podána až dne 17.

1997.

Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena.

Jestliže se stěžovatelé rozhodli podat proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měli vedle toho podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost.

Z hlediska práv a povinností, které byly stanoveny účastníkům řízení rozhodnutími soudů I. a II. stupně, lze totiž jednoznačně dovodit, že jejich obsah je ve své podstatě shodný a nevykazuje z pohledu restitučního řízení žádnou zásadní odlišnost, která by mohla být podle závěrů napadených rozhodnutí důvodem pro podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku.

V tomto ohledu nelze tedy považovat právní názor dovolacího soudu za neústavní.

Pokud se stěžovatelé dovolávají ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona, je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě není možná.

Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V dané věci tomu tak není, neboť stěžovatelé využili všechny řádné opravné prostředky.

Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5.

11.

1997 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj