Decision detail

IV.ÚS 233/97 #1

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1997:4.US.233.97.1

Date

Jun 11, 1997

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 233/97 ze dne 6. 11. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr.

J.D., zastoupeného advokátem JUDr.

J.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

1 Cdon 28/96, ze dne 16.4.

1997, takto: Ustavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn.

1 Cdon 28/96, ze dne 16.

4.

1997.

Tímto rozsudkem bylo zamítnulo dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

1 Co 470/95, ze dne 25.

1.

1996, jímž byl potvrzen rozsudek soudu 1. stupně.

Rozsudkem soudu l. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby JUDr.

V.V. st. - v řízení před obecnými soudy žalovanému - bylo uloženo odeslat nebo doručit stěžovateli písemnou omluvu ve znění :'"Omlouvám se panu J.D. za to, že v dopise z 23.

3.

1995, který jsem adresoval místopředsedkyni OS, jsem se dopustil protiprávního jednání, když jsem napsal, že s ním nezůstala některá z žen, kterých měl během manželství povícero." V ústavní stížnosti směřující proti shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvedl, že uvedené rozhodnutí napadá proto, že bylo vydáno vyloučenými soudci.

Zároveň upozornil nato, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o jeho další ústavní stížnosti proti procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydanému v témže sporu, které bylo vydáno Nejvyšším soudem ČR dne 11.2.

1997 pod sp. zn.

Non 10/96.

Jimž rozhodl o tom, že soudci povolaní k rozhodnutí ve věci samé nejsou ve věci stěžovatele vyloučeni z projednaní a rozhodnutí.

V ústavní stížnosti dále uvedl, že právě uvedené procesní rozhodnutí, které považuje za nesprávné, mohlo být ovlivněno tím, že bylo vydáno vyloučenými soudci, u nichž lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.

S poukazem na čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod pak v podstatě opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn.

IV.

US 133/97, směřující proti procesnímu rozhodnuti Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

Non 10/96.

Podle jeho přesvědčení je v rozporu s ústavními principy, zejména pokud jde o záruky nestrannosti, aby soud, jehož podjatost je namítána, sám rozhodl o tom, že jeho soudci nejsou vyloučeni z rozhodování a aby tedy takto vlastně soud sám o svých soudcích rozhodl, že není důvod mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, navíc v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu neexistuje opravný prostředek.

Znovu pak zdůrazňuje, že v řízení před obecnými soudy žalovaný JUDr.

V.V. st. je v častém pracovním kontaktu se soudci Nejvyššího soudu ČR a nepochybně tedy lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR, který nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, ve svém vyjádření k jejímu obsahu navázal na vyjádření z 12.8.1997 k obsahu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn.

IV.

ÚS 133/97 a uvedl, že základní otázkou rozhodování senátu Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25.

1.

1.

1996 bylo posouzení toho, zda ze strany žalovaného došlo vůči stěžovateli k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu jeho osobnosti údaji, které byly obsaženy v dopise z 23.3.1995, adresovaném místopředsedkyni Okresního soudu v Trutnově, anebo zda tento dopis měl povahu podnětu k řešení nápravy v postupu této místopředsedkyně soudu vůči jejím dvěma podřízeným.

Při řešení této otázky vycházel senát Nejvyššího soudu ČR z právních závěrů, již dříve zaujatých v uveřejněné judikatuře soudu a na základě těchto právních závěrů, které také bvIy v odůvodnění rozsudku v potřebném rozsahu citovány, dospěl k závěru, že v daném případě zmíněný dopis nese znaky podnětu k řešení postupu místopředsedkyně uvedeného soudu vůči jejím dvěma podřízeným, který nemá povahu neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti.

JUDr.

V.

V. st . se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízeni vzdal.

Ze spisu Ústavního soudu. sp. zn.

IV.

ÚS 133/97 , bylo zjištěno, že ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. sp. zn.

Non 10/96. ze dne 11.2.

1997, kterým tento soud rozhodl tak, že soudci Nejvyššího soudu ČR jmenovaní ve výroku rozhodnutí nejsou vyloučeni z projednání dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, byla jako zjevně neopodstatněná podle § 45 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1995 Sb. odmítnula.

Vzhledem k tomu, že podstata nyní posuzované ústavní stížnosti (která směřuje proti rozhodnutí ve věci samé) i argumenty v ní uvedené jsou v zásadě shodné jako v ústavní stížnosti, o níž již Ustavní soud rozhodl, nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

IV.

US 133/97, ze dne 26.

9.

1997, když od závěrů tam uvedených není důvodu se odchylovat ani při posuzování léto ústavní stížnosti, tykající se téhož sporu, a vzhledem k tomu, že jediná výhrada stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spočívala právě v tom, že toto rozhodnutí bylo vydáno podle jeho názoru vyloučenými soudci a nerozhodoval tedy nestranný soud, byla i tato jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 45 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1995 Sb. odmítnuta, když právním závěrům Nejvyššího soudu ČR, v napadeném rozhodnutí uvedeným, protiústavnost vytýkat nelze a stěžovatel to ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 1997 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj