Decision detail

II.ÚS 349/96

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1997:2.US.349.96
Date: 17. 9. 1997
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 349/96 ze dne 17. 9. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Sp. zn. II. ÚS 349/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 245/95, ze dne 6. 9. 1996, ve spojení s rozhodnutím RO ZP, ze dne 14.3.1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a RO ZP, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn.

38 Ca 245/95, ze dne 6.

1996, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí RO ZP, ze dne 14.

1995, písemně vyhotoveného dne 18.

1995.

Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku na pojištění ve výši 222.951,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na pojištění musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance.

Tím je podle názoru stěžovatelky porušen čl.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť zákonem ČNR č.

592/1992 Sb., o pojistném na pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců.

Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na pojištění.

Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám.

Dále je porušen čl.

4 odst.

3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, což podle stěžovatelky znamená, že maximální vyměřovací základ by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně.

Podle právní úpravy však tomu tak není.

Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů.

Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst.

2 zákona ČNR č.

592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník a vedlejší účastník řízení.

Oba shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas.

Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod.

V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle čl.

1 Listiny a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle čl.

4 odst.

3 Listiny.

Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činní neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy a osobami samostatně výdělečně činnými.

Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy.

Z ústavní stížnosti, ani z návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst.

2 zákona ČNR č.

592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod.

Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ní odlišný.

Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru.

V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona, ani návrhu na podání ústavní stížnosti.

Podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho § 43 odst.

1 písm. d) jde o návrh podaný právnickou osobou, která není aktivně legitimována k jeho podání.

Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V tomto případě se jedná o vadu návrhu, kterou není možno odstranit.

Proto se již dále ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména meritorně nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle čl.

1 Listiny, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné, a zda došlo k porušení čl.

4 odst.

3 Listiny z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd.

Podle § 43 odst.

1 písm. d) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.

Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle § 78 odst.

1 téhož zákona a návrh zrušení ustanovení § 2 odst.

2 zákona ČNR č.

592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl Předseda Ústavního soudu V Brně dne 17. září 1997 Za správnost