Decision detail

IV.ÚS 248/95

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:4.US.248.95
Date: 15. 2. 1996
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 248/95 ze dne 15. 2. 1996

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 248/95 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti J.K. a Ing.

J.V., oba zastoupeni advokátem JUDr.

P.B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 27.6.1995, sp. zn.

15 Co 250/95, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3.

1995, sp. zn.

3 C 617/93, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a J. a M.H., oba zastoupeni advokátem JUDr.

L.S., jako vedlejších účastníků, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3.

1995, sp. zn.

3 C 617/93, jímž byla zamítnuta jejich žaloba o přechod vlastnického práva k domu se st. parc. č.4/1, zapsaných u Katastrálního úřadu v - 2 - IV.

ÚS 248/95 P., pro obec R., a k.ú.

S., a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 27.6.1995, sp. zn.

15 Co 250/95, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

V ústavní stížnosti se stěžovatelé, kteří své nároky opírají o § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě), zaměřují jednak na polemiku s právními závěry soudů obou stupňů v otázce, zda předmětná stavební nemovitost splňuje či nesplňuje podmínky pro vydání, a to s ohledem na ust. § 11 odst.

4 zákona o půdě, podle něhož "obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby", jednak poukazují na skutečnosti, z nichž dovozují, že jim v řízení před soudem prvního stupně byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Podle názoru stěžovatelů vyjádřeným v ústavní stížnosti tak v řízení před soudy obou stupňů nebyl zjištěn skutečný stav věci, zejména nebylo vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, znalecký posudek byl nedostatečný a povrchně zpracovaný.

Soudy tak nepostupovaly v souladu s ustanoveními §§ 6, 120 a 132 o.s.ř., která ukládají soudu povinnost spolehlivě zjistit sporné skutečnosti.

Proto předmětná rozhodnutí trpí vadou ve skutkových zjištěních.

Tento postup je pak, podle stěžovatelů, v rozporu s čl.

1 a 90 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a s čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Poukazují dále na okolnosti, za nichž se konalo jednání nařízené soudem I. stupně na den 21.1.1994 (při předvolání navrhovatelů k tomuto jednání nebyla soudem dodržena minimální pětidenní lhůta pro přípravu k jednání stanovená v ust. § 115 odst.

1 o.s.ř.), stěžovatelé se ze závažných důvodů nemohli k jednání dostavit, tuto skutečnost soudu sdělili, řádně se omluvili a požádali o odročení jednání s tím, že trvají na své osobní přítomnosti s ohledem na závažnost tohoto jednání.

Přesto soud prvního stupně jejich žádosti nevyhověl a jednal v jejich nepřítomnosti, aniž byly dodrženy podmínky ust. § 101 odst.

2 o.s.ř., a při tomto jednání - 3 - IV.

ÚS 248/95 vyslechl šest svědků.

V řízení před soudem I. stupně tak bylo porušeno právo stěžovatelů na rovnost účastníků před soudem zaručené v čl.

96 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

37 odst.

3 Listiny a dále právo na to, aby se stěžovatelé mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl.

38 odst.

2 Listiny.

Konečně stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že ve svých důsledcích došlo napadenými rozhodnutími i k porušení čl.

11 odst.

1 Listiny, zaručujícího právo vlastnit majetek.

Z uvedených důvodů navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud ČR napadená rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, i vedlejší účastníci navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn.

3 C 617/93, který si připojil, zamítl soud I. stupně návrh stěžovatelů po provedení řady důkazů, kdy kromě výslechu účastníků byl proveden také výslech svědků, kteří všichni shodně potvrzovali, že v době, kdy vedlejší účastníci předmětné nemovitosti kupovali, byly tyto ve velmi špatném technickém stavu, což bylo soudem I. stupně zjištěno také z vyjádření O.ú. v R., podle kterého byla předmětem prodeje manželům H., polorozpadlá zemědělská usedlost, u níž, jak bylo dále zjištěno z vyjádření D V., skončilo užívání družstvem v roce 1969 pro zchátralý stav objektu.

Pro uvedený stav objektu, který byl také jak v "kupní-hospodářské-smlouvě" ze dne 10.5.1974, tak v kupní smlouvě ze dne 24.7.1974 označen jako demolice, byl pak na základě rozhodnutí MNV o přípustnosti stavby ze dne 26.3.1975 objekt vedlejšími účastníky přestavěn, což bylo kromě svědeckých výpovědí doloženo i vyjádřením O.ú. v R., a D V., přičemž přestavba byla provedena v takovém rozsahu, kterou pak soud také na podkladě znaleckého posudku, který si v řízení vyžádal, zhodnotil jako zásadní změnu stavebně technického charakteru, takovou, že nemovitost již se zemědělskou výrobou nesouvisí.

Proto dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti, s ohledem na ustanovení § 11 odst.

4 zákona o půdě, nelze vydat.

K odvolání - 4 - IV.

ÚS 248/95 stěžovatelů se pak věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když vycházel ze závěru, že soud I. stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění, z nichž také vyvodil odpovídající právní závěry.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, jakož i s obsahem vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

I když je třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že postup soudu I. stupně, který přes omluvu stěžovatelů a jejich žádost o odročení jednání dne 21.1.1994 jednal a v nepřítomnosti stěžovatelů, takto předem řádně omluvených, prováděl dokazování, byl zcela nevhodný, zejména také za stavu, kdy stěžovatelé nebyli ještě právně zastoupeni, nelze na druhé straně přehlédnout, že u dalšího jednání, konaného soudem I. stupně dne 3.3.1995, bylo jednáno znovu, byly zopakovány dosavadní výsledky řízení, přitom stěžovatelé, kteří u tohoto jednání se svým právním zástupcem již přítomni byli, nevznesli žádné návrhy na doplnění dokazování a nevyužili tak možnosti požádat soud o zopakování důkazů provedených u předchozího jednání v jejich nepřítomnosti, vůči takto provedeným důkazům nevznesli žádné námitky, nezpochybnili obsah svědeckých výpovědí, a to ani v odvolacím řízení.

Za této situace nelze, přes uvedené pochybení soudu I. stupně, učinit závěr, že by řízení před obecnými soudy ve svém souhrnu porušilo pravidla spravedlivého a nestranného procesu, a proto stěžovatelům nelze přisvědčit v tom, že by tímto postupem došlo k porušení čl.

96 odst.

1 Ústavy ČR, čl.

38 odst.

2, čl.

37 odst.

3 a čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud pak jde o stěžovateli namítané porušení čl.

1, 90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR v souvislosti s jejich námitkami, týkajícími se nesprávného zjištění skutkového stavu a jemu pak odpovídajícím právním závěrům, je třeba odkázat na dřívější nálezy Ústavního soudu ( např. nálezy uveřejněné pod č.

5, 28 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1), v nichž tento soud vyjádřil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se tedy zabývat správností hodnocení důkazů - 5 - IV.

ÚS 248/95 obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních principů.

V daném případě, jak shora uvedeno, porušení těchto principů shledáno nebylo, přitom, pokud jde o namítané porušení čl.

11 odst.

1 Listiny, je třeba uvést, že tento článek chrání zpravidla vlastnictví již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (nález Ústavního soudu uveřejněný pod č.

5 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1).

Z uvedených důvodů je proto třeba ústavní stížnost stěžovatelů považovat za zjevně neopodstatněnou, a proto byla podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. , odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 1996 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj