Decision detail

I.ÚS 37/96

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:1.US.37.96
Date: Nov 4, 1996
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 37/96 ze dne 11. 4. 1996

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 37/96 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele R.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3, t a k t o : Návrh s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel se svým návrhem domáhal přezkoumání rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn.

9 To 47/95, ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn.

3T 29/94.

Městský soud zamítl odvolání navrhovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byl navrhovatel uznán vinným trestnými činy podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a zařazen do věznice s ostrahou.

Navrhovatel je přesvědčen, že oba soudy nesprávně a neúplně provedly a poté i zhodnotily provedené důkazy, porušily tak zákon a v důsledku toho byl navrhovatel protiprávně odsouzen.

Oba soudy tedy pochybily ve výroku o vině i o trestu, a tím byla porušena základní práva navrhovatele dle čl.

8 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

2 I.

ÚS 37/96 Navrhovatel zároveň žádal Ústavní soud o ustanovení právního zástupce.

Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že návrh nemá všechny náležitosti ústavní stížnosti, které zákon o Ústavním soudu, č.

182/1993 Sb., stanoví.

Navrhovatel neuvedl, které konkrétní jeho základní lidské právo bylo porušeno a jakým jednáním soudů k tomu došlo (§ 72 odst.

1 cit. zák.), návrh dále neobsahoval označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává, nebylo z něho patrno, čeho se navrhovatel domáhá a návrh nebyl zaslán v dostatečném počtu vyhotovení (§ 34 cit. zák.).

K návrhu nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

4 cit. zák.), z návrhu nebylo zřejmé, zda navrhovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 cit. zák.).

Z návrhu dále nebylo možno zjistit, zda byla zachována zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst.

2 cit. zák.) a konečně navrhovatel nebyl zastoupen advokátem, komerčním právníkem ani notářem (§ 30 cit. zák.).

Na uvedené nedostatky Ústavní soud ČR navrhovatele upozornil a stanovil mu lhůtu k jejich odstranění.

Několik dnů po uplynutí této lhůty zaslal navrhovatel Ústavnímu soudu přípis, ve kterém sdělil, že advokáta si volit sám nebude a odkázal na protokoly 3, 5 a 8 v článku 6 odst.

3 písm. c) "Š" r.

1993 s tím, že se jedná o normativní akt vyšší právní síly a "nesmí obsahově odporovat - jedná se o lex posterior derogat priori a naše republika je ustanovením čl. l0 Sb. zák.

1/93 vázána".

Navrhovatel tedy nedostatky návrhu ve stanovené lhůtě neodstranil.

Pokud jde o jím požadované ustanovení právního zástupce, dle ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu ČR soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, podaný před 3 I.

ÚS 37/96 prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, pokud to odůvodňují osobní a majetkové poměry stěžovatele a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Z dikce § 83, označeném jako náhrada nákladů zastoupení, jasně vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn ani povinen ustanovit navrhovateli právního zástupce.

Pouze v případě, že to odůvodňují osobní a majetkové poměry navrhovatele (což je třeba prokázat), může rozhodnout o tom, že mu státem bude uhrazena náhrada nákladů na zastoupení toho právního zástupce, kterého si navrhovatel sám zvolil.

Navrhovatel poukazuje na blíže nespecifikovaný mezinárodní dokument ze Š., a má-li na mysli čl.

6 odst.

3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebere na zřetel další podmínku, uvedenou v tomto ustanovení.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 11. dubna 1996 JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR