Decision detail

III.ÚS 205/94

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.205.94
Date: 27. 4. 1995
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 205/94 ze dne 27. 4. 1995

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 205/94 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti Ú., zastoupeného advokátem JUDr.

P.T., proti Městskému soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 27.

1995 soudcem zpravodajem JUDr.

Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu ČR dne 16.

12.

1994, brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze, vydanému dne 11. října 1994, a tvrdí, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci zasáhl do stěžovatelova ústavně zaručeného práva (§ 72 odst.

1 lit. a) zák. č.

182/1993 Sb.), totiž do jeho práva svobodně se sdružovat (čl.

20 Listiny základních práv a svobod); z těchto důvodů posléze navrhl Ústavnímu soudu ČR, aby shora označené rozhodnutí obecného soudu z r u š i l.

1 Z odůvodnění napadeného rozsudku obecného soudu, jakož i z dalších příloh, resp. vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, ze shora označeným pravomocným rozsudkem obecného soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejšímu účastníkovi, totiž F.Ř., a že se tak stalo proto, že obecný soud dospěl k závěru, že správní orgán, proti němuž žaloba směřovala, vychází ze správně zjištěného skutkového stavu, a že - v podstatě - nepochybil při právním posouzení merita věci.

Co do posléze zmíněné stránky posuzované věci, obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s odkazem na platné právní předpisy, zejména pak s odkazem na zákon č.

157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i s odkazem na obsah zák. č.

83/1990 Sb., dovodil, že nižší organizační složky jednotky stěžovatele nejsou právnickými osobami, a že z hlediska právní úpravy důchodové daně účinné do 31.

12.

1992 byly poplatníkem této daně společenské organizace (sdružení ve smyslu již citovaného zákona č.

83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dále, že poplatníkem důchodové daně a později daně z příjmu právnických osob byl nejméně od 1. ledna 1992 žalobce, na něhož se vztahovala i registrační povinnost ve smyslu zák. č.

157/1989 Sb. (§ 11 odst.

3) a od 1.

1993 ve smyslu zák. č.

337/1992 Sb. (§ 33 odst.

1), ve znění pozdějších předpisů.

Z tohoto resumé předcházejících rozhodnutí je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vycházelo z právního stavu, jaký v té které době existoval, a ve věci aplikoval přiměřeným způsobem právní předpisy v té době platné; podstatné na posuzované věci však je, že napadeným rozhodnutím, resp. správními akty jemu předcházejícími, nebylo nikterak zasaženo do stěžovatelem citovaného ústavně zaručeného práva (svobody), a že podstata jeho námitek spočívá v tvrzení, že pokuta, která mu správními orgány byla předepsána, dotýkala se okolností spojených s příslušnou registrací, resp. s jejím opomenutím.

Pokud ve své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že jím označené ústavně zaručené právo a svoboda (ve smyslu čl.

20 Listiny základních práv a svobod) ústavně chrání i "kromě jiného v stanovách uvést, že jeho organizační jednotky jednají svým jménem", nezbývá než konstatovat, že jde o evidentně extenzivní výklad, pro který v ústavní ochraně není nijaké opory; jestliže tedy v posuzované věci o sporných otázkách, dotýkajících se stěžovatele, resp. jeho nižších organizačních složek, rozhodly zprvu ve správním řízení orgány k tomu příslušné, a později též obecný soud ve shodě s právními předpisy v rozhodné době platnými, a jestliže, jak uvedeno již dříve, těmito rozhodnutími nikterak nebylo zasaženo do práva stěžovatele svobodně se sdružovat, resp. sdružovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích (způsob, podmínky a důsledky zákonem vyžadované registrace do ústavně zaručeného práva svobodně se sdružovat nikterak nezasahují), je zřejmé, že ústavní stížnost nemá oporu v ústavně právních aspektech posuzované věci, a proto ji nelze jako zjevně neopodstatněnou (§ 43 odst.

1 lit. c) zák. č.

182/1993 Sb.) meritorně projednat.

Nezbylo proto, než o podané ústavní stížnosti rozhodnout tak, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno (§ 43 odst.

1 lit. c) zák. č.

182/1993 Sb.), aniž by bylo třeba stěžovateli vytýkat formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb.), příp. k odstranění této vady udělovat lhůtu (§ 41 lit. b) žák. č.

182/1993 Sb.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb.).

V Brně dne 27.

1995 JUDr.

Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR