Decision detail

II.ÚS 76/95

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:2.US.76.95
Date: Dec 9, 1995
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 76/95 ze dne 12. 9. 1995 N 47/4 SbNU 27 Otázka vyloučení případů znárodnění s retroaktivním stanovením účinnosti

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12.

1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti E.

K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.

1994, sp. zn.

13 C 206/92, a Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

1994, sp. zn.

23 Co 280/92, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení, ve věci uzavření dohody o vydání věci, t a k t o : Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.

1994, sp. zn.

13 C 206/92, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

1994, sp. zn.

23 Co 28O/94, s e r u š í .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 1.

1995, která došla Ústavnímu soudu České republiky dne 7.

1995, se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.

1994, sp. zn.

13 C 206/92 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

10.

1994, sp. zn.

23 Co 280/94, kterým byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že jako oprávněná osoba podala prostřednictvím svého právního zástupce výzvu k vydání věci, a to domu čp.

312 a pozemku čp.

238 v k. ú.

P.8, a to povinné osobě Obvodnímu soudu pro Prahu 8.

Jelikož po podání výzvy došlo k demolici objektu, byla výzva k vydání věci omezena jen na parcelu p. č.

238, která je v majetku Obvodního soudu pro Prahu 8.

Jelikož výzvě nebylo vyhověno, podala stěžovatelka na Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu, kterou se domáhala vydání uvedené nemovitosti.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

13 C 206/92, ze dne 22.

1994, byla tato žaloba zamítnuta s odůvodněním, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období, tj. před 25.

1948, a to na podkladě zákona č.

118/1948 Sb. a na něj navazující vyhlášky č.

2333/48 Ministerstva vnitřního obchodu, a proto se na souzenou věc zákon č.

87/1991 Sb. nevztahuje.

K podanému odvolání Městský soud svým rozsudkem ze dne 17.

10.

1994, sp. zn.

23 Co 28O/94, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a plně se ztotožnil s jeho závěry.

Ústavní soud České republiky si vyžádal soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

13 C 206/92, ze kterého zjistil, že původním vlastníkem výše uvedených nemovitostí byla firma J.

K., v. o. s.

Tato firma se skládala ze dvou vlastníků, z nichž O.

E. nepřežil deportaci transportem do Lodže a také nikdo z jeho potomků nepřežil rok 1945.

Majetek firmy byl v době tzv. protektorátu arizován a přešel na německou říši.

Proto zbývající vlastník B.

K. podal v r.

1947 žádost o restituci majetku, která byla kladně vyřízena dne 23.

1948.

Na základě zákona č.

118/1948 Sb. ze dne 28.

1948 a vyhlášky ministra vnitřního obchodu č.

2333 ze dne 29.

1948 byl podnik znárodněn zestátněním ke dni 1.

1948.

K. zemřel dne xx. x.

1980 a ve své závěti dne 1.

1975 veškerý svůj majetek odkázal stěžovatelce.

Nemovitosti přešly v r.

1962 na justiční správu Obvodního soudu pro Prahu 8, který je vlastníkem doposud.

Stěžovatelka vytýká oběma stížností napadeným rozsudkům, že bylo porušeno její základní právo zaručené Ústavou České republiky v čl.

10 a Listinou základních práv a svobod v čl.

11 tím, že rozhodující soudy rozhodly, že rozhodným datem přechodu na stát bylo datum 1.

1948, tedy datum, které předcházelo vydání zákona č.

118/1948 Sb.

Dále stěžovatelka vytýká oběma soudům skutečnost, že pro posouzení jejího nároku nepřihlédly k tomu, že sice pozemek byl zastavěn po převzetí státem, ale že k demolici objektu došlo až v květnu 1991, tedy po účinnosti zák. č.

87/1991 Sb., kdy měla být dispozice s tímto majetkem již omezena.

Posléze stěžovatelka ponechává Ústavnímu soudu České republiky k úvaze, zda v soudy projednávaných případech nedošlo k porušení čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, tj. k porušení rovnosti účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti znovu zdůrazňuje skutečnost, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období.

K námitce stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků v řízení uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby v průběhu celého soudního řízení tuto námitku uplatnila, což neučinila.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že vidí rozpor ve skutečnosti, že stěžovatelka požaduje povinnost uzavření dohody o vydání celé věci, aniž by jakkoliv prokazovala i nárok po původním spoluvlastníku, O.

Jinak se ztotožňuje se závěry obou rozhodujících soudů.

Ústavní soud České republiky, po vyžádání spisu i s přihlédnutím k vyžádaným vyjádřením, se ve svém rozhodování zaměřil pouze na ústavněprávní stránku věci, tedy na právní argumentaci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 i Městského soudu v Praze, porušující základní lidská práva, ve smyslu Listiny základních práv a svobod.

Není jeho kompetencí, aby zkoumal skutkovou podstatu, která byla předmětem dokazování obvodního soudu, se kterou se Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ztotožnil.

Základní otázkou, kterou se Ústavní soud tedy musel zabývat, je otázka rozhodného období podle zákona č.

87/1991 Sb.

Předmětný zákon č.

87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd učiněných v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Se závěry obou soudů v této otázce nelze zásadně souhlasit, neboť je závaznou právní skutečností, že k vydání zákona č.

118/1948 Sb. došlo dnem 28.

1948, tj. v rozhodném období stanoveném zákonem č.

87/1991 Sb.

Vydáním zákona č.

118/1948 Sb. došlo ke křivdě, jak ji má na mysli ust. § 1 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb.

Až do doby vydání zákona č.

118/1948 Sb. právní předchůdce navrhovatelky užíval všech atributů souvisejících s výkonem vlastnického práva, tj. věc držet, užívat, požívat a disponovat s ní.

Zákon č.

118/1948 Sb. byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo upevnit diktaturu totalitní moci.

O tom svědčí i jeho retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem vlastnit i se základními principy právního státu.

Dobu vzniklé majetkové křivdy, ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb., je proto nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona č.

118/1948 Sb., tedy k 28.

1948.

K majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon č.

87/1991 Sb.

Vyloučení případů znárodnění, ku kterým došlo zákony vydanými v rozhodném období ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb. jen proto, že zákon č.

118/1948 Sb. obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné doby, ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb., je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva a znamená porušení ustanovení čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

K tomu nezbývá než dodat, že se Ústavní soud České republiky plně ztotožnil s právními názory, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu bývalé ČSFR, sp. zn.

ÚS 597/92 a nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn.

III.

ÚS 114/93 .

Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky, jinak by došlo k porušení čl.

89 odst.

2 Ústavy ČR.

Pokud se týká námitky stěžovatelky, co do porušení rovnosti účastníků řízení, Ústavní soud se ztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze k této otázce a porušení rovnosti účastníků řízení neshledal.

Námitkou nepřipuštění dovolání, vzhledem k projednávané ústavněprávní stránce věci, se Ústavní soud nezabýval, neboť pro projednání ústavní stížnosti byla bez významu.

Ústavní soud České republiky neshledal rovněž důvody k přenesení nákladů řízení podle § 62 odst.

4 zák. č.

182/1993 Sb., jak navrhovala stěžovatelka.

Protože základ porušení práva podle Listiny základních práv a svobod je již obsažen v rozhodnutí soudu prvého stupně, byl Ústavní soud České republiky nucen zrušit rozhodnutí obou soudů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.

V Brně dne 12.

1995