Decision detail

II.ÚS 133/93

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1994:2.US.133.93
Date: 31. 5. 1994
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 133/93 ze dne 31. 5. 1994

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Sp. zn. II. ÚS 133/93

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.

P., zastoupen advokátem JUDr.

Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.

1993, sp. zn.

3 Cdo 10/93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29.

1992, sp. zn.

13 Co 468/92 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.

1992, sp. zn.

15 C 107/92, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a O., zastoupena advokátkou JUDr.

K., jako vedlejšího účastníka, t a k t o: Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel svým návrhem namítal nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.

1993, sp. zn.

3 Cdo 10/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29.

1992 sp. zn.

13 Co 468/92 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.

1992, sp. zn.

15 C 107/92 s odůvodněním, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo, aby věc byla spravedlivě rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem dle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.

3, 5 a 8, publikované pod č.

209/1992 Sb. (dále jen Úmluva) a dále rovnost občanů v právech.

V prvém směru blíže upřesnil, že v jeho záležitosti nebylo učiněno zadost požadavku spravedlivého rozhodnutí, když popíral důvody uvedené ve výměrech, kterými byly nemovitosti odňaty a tyto označil za vykonstruované.

Navíc namítal, že ani nebyly předmětem dokazování.

Dále uvedl, že dle zák. č.

87/1991 Sb. měl být vzat za rozhodující okamžik, v němž došlo k správnímu aktu a nikoliv okamžik přechodu majetku.

V této souvislosti poukázal na návaznost zák. č.

229/1991 Sb. na zák. č.

87/1991 Sb. a skutečnost, že zák. č.

243/1992 Sb., doplňující zák. č.

229/1991 Sb., výslovně uvádí jako restituční titul dekret prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., na základě kterého byl i v případě navrhovatele vydán vykonstruovaný výměr, z čehož dále dovozoval nejen povinnost soudu zabývat se otázkou, zda předmětný výměr je správním aktem odporujícím zásadám demokratické společnosti, ale také, že dekret prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. je restitučním důvodem i v případě zák. č.

87/1991 Sb.

Pokud jde o druhé tvrzení, týkající se porušení rovnosti občanů v právech, odkazoval na rozhodnutí o vydání majetku dle zák. č.

87/1991 Sb., konkrétně L. a restauračního zařízení "B", ústavnímu činiteli, občanu V.

H., který byl taktéž odňat na základě dekretu prezidenta republikyč.

108/1945 Sb.

Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu zejména zdůraznil, že navrhovatel namítá porušení pouze jediného práva, a to práva na spravedlivé rozhodnutí, přičemž v této souvislosti došlo k dodržení procesních předpisů soudy všech stupňů s tím, že soudci, kteří ve věci rozhodovali, dbali své vázanosti zákonem a povinnosti vykládat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí na základě skutečností, zjištěných v souladu se zákonem.

To vše pak s tím důsledkem, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí třetí instance, neboť by se tím vytvářelo čtyřstupňové soudní rozhodování.

V závěru k otázce vázanosti soudu správním aktem v řízení o nárocích dle zák. č.

87/1991 Sb. poukázal na ustanovení § 31 citovaného zákona.

O., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že rozsudky soudů všech stupňů pokládají za věcně správné a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele.

Ústavní soud přípisem ze dne 27.

12.

1993, doručeným oproti podpisu dne 4.

1994, vyzval navrhovatele k odstranění vad návrhu mimo jiné také požadavkem na jeho další upřesnění v tom smyslu, nechť uvede konkrétně, které ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy dle čl.

10 Ústavy bylo porušeno.

Po uplynutí lhůty k odstranění vad návrhu Ústavní soud znovu přezkoumal návrh navrhovatele spolu s vyžádaným spisem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn.

15C 107/92 a dospěl k závěru, že dovolává-li se navrhovatel porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy, a to konkrétně porušení práva na spravedlivé rozhodnutí, pak za situace, kdy obsah tohoto práva je vykládán jako zásada "rovnosti zbraní", což je blíže upřesněno pravidly, že každá strana v řízení musí mít stejnou příležitost předložit svůj případ soudu, nebo že musí být slyšeni svědci a znalci obou stran, dále že každé straně musí být dána možnost vznášet námitky proti argumentům druhé strany, že každý je oprávněn být přítomen v průběhu celého řízení atp., je jeho návrh v této části zjevně neopodstatněný, neboť žádnou takovou skutečnost nenamítá.

Naopak napadeným rozhodnutím navrhovatel vytýká neúplná skutková zjištění (když tvrdí, že může prokázat vykonstruování důvodů uvedených ve výměrech) a nesprávné právní posouzení (když tvrdí, že soudy za účinnosti zákona č.

243/1992 Sb., který v návaznosti na restituční zák. č.

229/1991 Sb. dekret č.

108/1945 Sb. zná jako restituční titul, měly tentýž dekret v poměru k restitučnímu zák. č.

87/1991 Sb. taktéž uznat), tedy skutečnosti, které pojmově s právem na spravedlivé rozhodnutí, tak jak je úmluvou chápáno, nesouvisí.

V druhém směru pak totiž, pokud jde o porušení rovnosti občanů v právech, zůstal návrh bez bližšího upřesnění, tj. bez uvedení, konkrétně které ustanovení ústavního zákona či mezinárodní úmluvy dle čl.

10 Ústavy bylo porušeno, a to přesto, že byl v tomto smyslu navrhovatel výslovně poučen, včetně možnosti návrh odmítnout.

Ostatně pokud mělo založit porušení rovnosti občanů v právech rozdílné rozhodování o téže věci v poměru k navrhovateli na jedné straně a v poměru k občanu V.

H. na druhé straně dlužno dodat, že dle zák. č.

335/1991 Sb. náleží sjednocování judikatury do působnosti Nejvyššího soudu ČR a nikoliv Ústavního soudu (srov. čl.

87 odst.

1 písm. a) - 1) Ústavy).

Z důvodů shora uvedených byl návrh v části týkající se porušení č1.

6 odst.

1 Úmluvy odmítnut dle ust. § 43 odst.

1 písm. c) zák. č.

182/1993 Sb., a v další části, týkající se porušení rovnosti občanů v právech s odkazem na rozdílné rozhodování o téže věci byl taktéž odmítnut, ale dle ust. § 43 odst.

1 písm. a) a e) zák. č.

182/1993 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr.

Iva Brožová soudkyně Ústavního soudu ČR V Brně dne 31.

1994