Decision detail

25 Cdo 1520/2020

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1520.2020.1
Date: May 24, 2022
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

25 Cdo 1520/2020-333 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. P. , narozená XY, zastoupená opatrovníkem J. O., narozeným XY, oba bytem XY, na základě plné moci zastoupená JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti žalovanému: L. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn.

62 C 78/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 134/2018-315, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Vymazala. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 134/2018-315, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11.

5. 2018, č. j. 62 C 78/2012-274, potvrdil ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 500 000 Kč a o poskytnutí písemné omluvy v požadovaném znění, dále jej změnil ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně své nároky odůvodňovala tím, že žalovaný jako její tehdejší manžel měl zasáhnout do jejích osobnostních práv jednak obsahem podnětu, který učinil k orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 9.

8. 2006, v němž podle žalobkyně nepravdivě popsal stav bytu obývaného žalobkyní a jejich nezletilými dětmi, dále souhrnem žalobkyní specifikovaných hrubých a ponižujících vyjádření a jednání žalovaného vůči ní, neposkytnutím pomoci žalobkyni v době, kdy se u ní v začalo projevovat duševní onemocnění (trpí paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem osobnosti s rozvojem od roku 2006) a konečně v bránění žalobkyni ve styku s dětmi, především v době účinnosti předběžného opatření, nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16.

5. 2007, č. j. 25 Nc 471/2006-142, upravujícího styk s dětmi. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalovaný se nedopustil neoprávněného zásahu do osobnosti žalobkyně. Jde-li o podnět žalovaného příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, odvolací soud konstatoval, že k odebrání dětí žalobkyni nedošlo na základě podnětu samotného, ale až rozhodnutím soudu, přičemž soudní řízení bylo iniciováno Úřadem městské části Praha 14. Podnětem navíc žalovaný realizoval své petiční právo a nelze dovodit, že by se dopustil jeho zneužití.

Ve vztahu k žalobkyní tvrzenému nevhodnému chování žalovaného vůči ní, šlo dle soudu o míru, kterou lze v demokratické společnosti tolerovat, zejména v době rozpadu manželství účastníků, spjatou často s vyhrocenějšími emocemi, navíc se sporem o styk s dětmi a o jejich výchovu. Ohledně neposkytnutí pomoci žalobkyni při vzniku a rozvoji jejího duševního onemocnění, soud především zohlednil skutečnost, že manželství účastníků bylo v krizi již v roce 2002 a od roku 2005 spolu účastníci ani nežili. Stěží tak lze dovozovat, že by v roce 2006 byl žalovaný schopen čehokoliv docílit ve vztahu k žalobkyni a jejímu zdravotnímu stavu, pokud se to navíc nepodařilo ani jejím rodičům.

Nedošlo tak k porušení povinnosti stanovené zákonem o rodině. Oproti soudu prvního stupně (aniž by to však mělo vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí) pak odvolací soud dovodil, že ani nerespektování předběžného opatření upravujícího styk žalobkyně s dětmi nebylo samo o sobě způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv, neboť se mohla domáhat výkonu rozhodnutí a tím vzniku tvrzené újmy zabránit. V rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně pochybil při stanovení tarifní hodnoty, proto odvolací soud tento jeho výrok změnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že toto rozhodnutí je založeno na otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, a to zda může být zasaženo do její osobnosti tím, že jí žalovaný odpíral, případně výrazně omezoval styk s jejími dětmi. Dále zda nerespektováním vykonatelného předběžného opatření ze strany žalovaného a neumožněním jejího styku s dětmi, nařízeného tímto opatřením, došlo k zásahu do osobnosti dovolatelky, a zda může dojít k zásahu do její osobnosti jednáním žalovaného, které má formu pokračujícího útoku proti ní a ve svém souhrnu jde o zásah vysoce intenzivní, byť k němu došlo v čase rozvodu jejich manželství.

Dovolatelka má za to, že došlo k neoprávněnému zásahu do její osobnosti tím, že jí byl znemožněn styk s jejími dětmi, na což měla právo nejen díky nařízenému předběžnému opatření soudu, ale především na základě zákona o rodině. Namítá, že bylo porušeno její právo na soukromí, zahrnující právo na nerušený rodinný život. Okolnost, že dovolatelka nevyužila výkonu rozhodnutí o předběžném opatření, nemůže jít k její tíži. Domnívá se rovněž, že žalovaný souhrnem dílčích nepřátelských a hrubých útoků neoprávněně zasáhl do její osobnosti, což měly soudy takto vyhodnotit.

Je tedy přesvědčena, že v projednávaném případě byly naplněny všechny předpoklady pro uplatnění nároků z titulu ochrany její osobnosti ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V neposlední řadě namítá, že v otázce odepírání styku s jejími dětmi ze strany žalovaného se domáhala odškodnění nikoliv pouze za dobu nařízeného předběžného opatření soudu, ale i za období mimo tuto dobu, kterým se však odvolací soud nezabýval, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za správný a dovolání za nedůvodné, proto je navrhl odmítnout, případně zamítnout. V dovolání dle něj není dostatečně vymezen dovolací důvod. Mimo jiné pak dodal, že jednal vždy v zájmu svých dětí a při jednání musel zohledňovat problematický psychický stav dovolatelky. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst.

1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolací soud řešil otázku zásahu do osobnostních práv v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení § 13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.

Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle § 13 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn.

30 Cdo 1917/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možné posuzovat jako neoprávněné, pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon subjektivního práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.

3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006). V projednávané věci měla dovolatelkou specifikovaná hrubá a ponižující vyjádření a jednání žalovaného vůči ní dle žalobních tvrzení spočívat v tom, že žalovaný chodil navštěvovat děti pozdě, hádal se o to, kdo si kdy děti vezme, děti na návštěvách rozrušoval, provokativně se tázal dovolatelky na její duševní zdraví či na ni křičel, nakrátko ji při hádce zamkl v autě, při příjezdu jejich syna z anglického tábora dovolatelce nesdělil, že autobus přijede na jiné místo, než kde dovolatelka čekala, a dne 24.

4. 2007 ji fyzicky vyhodil z bydliště své matky a zamezil jí a její matce v přístupu do domu za pomoci Policie ČR, což vyvrcholilo trestním stíháním matky dovolatelky. V posuzovaném případě dle závěrů odvolacího soudu založených na skutkovém stavu nepodléhajícím dovolacímu přezkumu nedošlo k protiprávnímu zásahu žalovaného, který by byl svou intenzitou způsobilý objektivně zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky. Není tedy splněna jedna z podmínek vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák.

Bylo zohledněno, že sporná jednání byla činěna v době rozpadu manželství účastníků, tedy v době často spjaté s vyhrocenými emocemi, které nikoliv ojediněle nabývají na intenzitě v případech, kdy je rozpad manželství spojen se spory o styk s dětmi a jejich výchovu. Nejednalo se přitom o jednání a vyjádření svojí mírou zvlášť excesivní, tedy průměrný člověk by měl být schopen se s nimi vyrovnat v kontextu probíhajícího rozvodového období. Ani nerespektování předběžného opatření ze strany žalovaného nebylo samo o sobě způsobilé zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky, přesněji do jejího práva na rodinný život.

Je pravdou, že dovolatelka měla možnost domáhat se splnění povinnosti žalovaného návrhem na výkon rozhodnutí a tím vzniku tvrzené újmy zabránit. Především je však konstantní judikatura ustálena v závěru, že občanskoprávní odpovědnost za škodu vzniká v takových případech tomu, kdo osvědčil mimořádnou míru arogance a pohrdání základními pravidly právního státu, jež vyžadují respektování zákona a pravomocných (vykonatelných) rozhodnutí příslušných správních orgánů a soudů (srov. v odlišných souvislostech obecně platné závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn.

25 Cdo 972/2018, ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020). Dále lze v této souvislosti odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které princip právní jistoty sice zásadně vyžaduje respektování vykonatelných soudních rozhodnutí, avšak v řadě případů, neplní-li účastník nalézacího řízení povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně, nemusí jít ani tak o jeho vědomě vzdorný a bezdůvodný postoj, jako spíše o faktickou absenci možností ke splnění povinnosti, proti jejímuž uložení dále brojí opravným prostředkem a které se později skutečně ukáže jako nezákonné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.

1. 2021, sp. zn. I. ÚS 2592/20). V projednávané věci se však o případ mimořádné míry arogance a pohrdání právním státem ze strany žalovaného nejedná. Aniž by došlo k formálnímu zpochybnění tehdy vykonatelného předběžného opatření, nelze přehlédnout (jak uvedl soud prvního stupně a odvolací soud na jeho odůvodnění odkázal), že místo a doba styku s dětmi byly vzhledem k bydlišti dovolatelky na XY a bydlišti žalovaného v XY, a vzhledem k tomu, že žalovaný je pracujícím člověkem, stanoveny nevhodně. To ostatně konstatoval i Městský soud v Praze, jenž jako soud odvolací změnil předběžné opatření tak, že návrh na úpravu styku dětí s dovolatelkou zamítl, neboť přijaté řešení děti i žalovaného nepřiměřeně zatěžovalo, přičemž žalovaný styku dětí s dovolatelkou v zásadě nebránil.

Skutečnost, že žalovaný měl problém dostavovat se s dětmi ve všední den v 15 hodin z XY do centra XY byla pro soud do značné míry pochopitelná. V projednávané věci o ochranu osobnosti bylo rovněž zohledněno, že Obvodní soud pro Prahu 9 předložil spis s odvoláním žalovaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření odvolacímu soudu až po cca půl roce, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl o odvolání s výrazným časovým odstupem. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že v otázce odepírání styku dovolatelky s jejími dětmi ze strany žalovaného se domáhala odškodnění nikoliv pouze za dobu nařízeného předběžného opatření, ale i za období mimo tuto dobu, kterým se však odvolací soud nezabýval, je třeba konstatovat, že představuje námitku vady řízení, ke které lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst.

3 o. s. ř.). Dovolací soud však podotýká, že odvolací soud se v této otázce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, což vychází z formulace jeho odůvodnění, že soud prvního stupně pochybil pouze v otázce posouzení nerespektování soudem nařízeného předběžného opatření. Tedy implicitně pokládá ostatní jeho závěry za správné. Soud prvního stupně pak uvedl, že žalovaný byl ochotný, kromě nevhodného řešení obsaženého v předběžném opatření, umožnit styk dovolatelky s jejími dětmi (jde o skutkový závěr, který není předmětem dovolacího přezkumu), a k zásahu do práva na rodinný život dovolatelky tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č.

177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% náhrady DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 5. 2022 JUDr. Robert Waltr předseda senátu