Decision detail

29 Cdo 1643/2019

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1643.2019.2
Date: Apr 29, 2021
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

29 Cdo 1643/2019-359 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem XY, proti žalovanému D. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, o zaplacení částky 890.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.

58 C 169/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2013, č. j. 8 Co 216/2013-283, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.160 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. září 2012, č. j. 58 C 169/2008-240, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 890.000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. května 2008 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 142.550 Kč (výrok II.).

2. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 194.560 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2015, č. j. 29 Cdo 2916/2013-314, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst.

1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. 4. Ústavní soud nálezem ze dne 24. října 2016, sp. zn. I. ÚS 700/16, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015.

Přitom uvedl, že v poměrech nyní projednávané věci dovolatel argumentoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena „jinak“ (ve smyslu § 237 o. s. ř.), nešlo tedy o to, že by dovolatel zpochybňoval absenci současné judikatury, nýbrž zdůraznil požadavek na její změnu. Je proto povinností dovolacího soudu zdůvodnit, proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je nesprávná argumentace dovolatele. 5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č.

293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 6. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., opět odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 7. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

8. Napadené rozhodnutí je [v řešení otázky, zda na stanovení počátku běhu promlčecí doby podle § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), má vliv okolnost, že doba plnění závazku z bezdůvodného obohacení byla mezi stranami dohodnuta, popř. dohodou posunuta k jinému datu] souladné s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jak vyplývají především z rozsudku ze dne 15. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 2041/97. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost, že doba plnění závazku z bezdůvodného obohacení byla mezi stranami dohodnuta, popř. dohodou posunuta k jinému datu (§ 516 obč. zák.), nemění nic na stanovení počátku běhu promlčecí doby podle § 107 obč. zák.

Ke splatnosti dluhu se váže počátek obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák., podle něhož však nelze posuzovat promlčení nároku, jehož právním důvodem je bezdůvodné obohacení. Nedošlo-li k zániku původního závazku z bezdůvodného obohacení a jeho nahrazení závazkem nově sjednaným (viz ustanovení § 570 a § 585 obč. zák.), právní důvod vzniku závazku se nezměnil. Srov. v této souvislosti dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn.

26 Odo 1695/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 2238/2016. 9. Na těchto judikatorních závěrech nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani na základě argumentace dovolatele, který v této souvislosti pouze odkazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 2911/99, z nichž dovozuje, že „pokud se věřitel s dlužníkem výslovně dohodnou, že dlužník věřiteli vrátí plnění, které mu měl původně vydat jako bezdůvodné obohacení, stává se právo věřitele od okamžiku uzavření popsané dohody právem na plnění ze smlouvy“; promlčení takového nároku nelze posuzovat podle ustanovení upravujících promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

10. Odkaz dovolatele na výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu není v daných souvislostech přiléhavý (vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci nejde o případ srovnatelný s označenou věcí). Dovolatelem formulovaný závěr z citovaného rozhodnutí ostatně ani neplyne. Ve věci rozebírané v odkazovaném rozhodnutí bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno na skutkových závěrech, podle kterých účastníci kupní smlouvy uzavřeli dohodu o vrácení předmětu koupě (osobního automobilu) a vrácení kupní ceny z důvodu, že „vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, (...) nemohlo být zapsáno do evidence motorových vozidel“.

Na tomto základě pak Nejvyšší soud v oné věci dovodil, že v řízení uplatněnou pohledávku je nutné posoudit jako nárok na plnění z účastníky uzavřené dohody, která je samostatným právním důvodem vzniku závazku; jde tedy o nárok ze smlouvy, nikoli o nárok z bezdůvodného obohacení. Tyto závěry nijak nekolidují s výše citovanou judikaturou a nečiní z nároku na vydání bezdůvodného obohacení smluvní nárok jen proto, že si účastníci dohodli dobu, ve které by měl být závazek z bezdůvodného obohacení dlužníkem splněn.

11. Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části.

K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. 12. Jelikož dovolatel přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezil, je jeho dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto dalšími otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. srpna 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst.

1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí částku 11.860 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.160 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 4. 2021 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu