Decision detail

20 Cdo 2955/2013

Court

Nejvyšší soud

ECLI

ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2955.2013.1

Date

Oct 31, 2013

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

20 Cdo 2955/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. L. , zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti povinnému Ing. P. L. , zastoupenému Mgr. Karlem Hronem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, pro 35.789,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.

66Nc 2640/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. května 2012, č. j. 11Co 123/2012-108, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Proti shora označenému rozhodnutí, jímž městský soud potvrdil usnesení z 8. 8. 2011, č. j. 66 Nc 2640/2009-68, kterým obvodní soud zastavil exekuci a rozhodl o nákladech řízení a exekuce, podala oprávněná dovolání, jež – posuzováno podle jeho obsahu – směřovala výhradně proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a o nákladech exekuce.

Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že „pakliže dobrovolně splnil dříve, než byla exekuce nařízena, může dojít ke vzniku nároku na náhradu nákladů řízení..., ovšem zaplacením zaniká exekuční titul a exekuce bez titulu být nemůže a nemělo by být vydáno ani rozhodnutí o jejím nařízení.“ Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č.

404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení i nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení ani o nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2.

12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 70/2005). Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že povinnému, jen by měl právo na jejich náhradu podle § 243b odst.

5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako objektivně nepřípustného. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. října 2013 JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu