Decision detail

28 Cdo 3378/2011

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3378.2011.1
Date: Aug 8, 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

28 Cdo 3378/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Tenisového klubu Precolor Přerov , se sídlem v Přerově, U Tenisu 16, zastoupeného JUDr. Marií Neulsovou, advokátkou v Přerově, Boženy Němcové 2, proti žalovanému TJ SPARTAK PŘEROV , se sídlem v Přerově, Bezručova 4, zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem v Přerově, Dr. Skaláka 10, o zaplacení 29.914.729,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn.

11 C 249/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, č. j. 12 Co 1/2011-165, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Čejny. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 27.

8. 2010, č. j. 11 C 249/2005-140, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 29.914.729,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 321.336,- Kč) uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Čejny (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení peněžité částky ve výši 29.914.729,- Kč, uplatněná z titulu právní úpravy ochrany práv oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst.

3 obč. zák. – požadavek žalobce tedy směřoval k úhradě zhodnocení nemovitého majetku ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh žalobce není důvodný. Nižší instance usuzovaly na nedostatek dobré víry žalobce, jež by založila jeho postavení oprávněného držitele podle § 130 obč. zák. v období od 24. 7. 1997 do 21. 2. 2001. Soudy rovněž dovodily promlčení nároku žalobce jako neoprávněného držitele v objektivní tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu ustanovení § 107 obč. zák., upravujícího promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal oprávněnou držbu práva a z toho vyplývající existenci nároku na náhradu nákladů účelně na nemovité věci vynaložených podle § 130 odst. 3 obč. zák. Zdůraznil dále nesprávnost závěru soudů nižších stupňů o promlčení svého práva, neboť k počátku běhu promlčecí doby zde dochází až po vydání předmětu držby jeho vlastníku, s tím, že promlčení se tu posuzuje z titulu obecné úpravy zakotvené v ustanovení § 101 obč. zák.

Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem nižších instancí, že žalobci nelze přiznat postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 obč. zák. , a že mu tedy v tomto směru nepřísluší nárok na náhradu nákladů účelně na věc po dobu oprávněné držby vynaložených, v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení (viz § 130 odst.

3 obč. zák.). Smlouva o bezúplatném převodu nemovitostí na žalobce ze dne 13. 12. 1993, kterou dovolatel v průběhu řízení argumentoval ve prospěch své dobré víry, nebyla právně realizována , neboť na jejím základě nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (zápis vlastnictví záznamem pro žalobce byl proveden až k návrhu ze dne 24. 7. 1997 a na podkladě jiných skutečností; přitom je třeba vzít v úvahu mimo jiné existenci smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 10.

4. 1993, a též skutečnost vyřešení sporu o vlastnické právo mezi účastníky ve prospěch žalovaného rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 11. 2005, č. j. 12 C 244/2000-177, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 11. 2006, č. j. 40 Co 747/2006-228). Žalobce tedy ani v době od 24. 7. 1997 do 21. 2. 2001 nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem objektivně a odůvodněně vzato v dobré víře, že mu nemovitosti náleží jako vlastníku.

Kromě toho je nutno připomenout, že námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů obou nižších stupňů, která tyto vedla k závěru o nedostatku dobré víry na straně žalobce, mu v dané věci s ohledem na uvažovanou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou k dispozici a nelze k nim přihlížet. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.

9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93). Pokud jde o posouzení nároku žalobce jakožto neoprávněného držitele (§ 131 odst. 2 obč. zák.), je třeba konstatovat, že zákon neoprávněnému držiteli explicitně nepřiznává právo na peněžitou kompenzaci toho, o co se vlastník věci obohatil na základě jejího zhodnocení dosaženého nákladem neoprávněného držitele za dobu neoprávněné držby (srov. dikci ustanovení § 131 odst. 2 obč. zák.). Neoprávněný držitel by mohl být na základě takového oprávnění, bylo-li by v právním řádu výslovně zakotveno v obecné rovině , nepřiměřeně zvýhodněn.

Vyvstává otázka, zda by v tomto směru nebylo účelné rozlišovat mezi tím, jedná-li se v konkrétním případě o držitele od počátku malae fidei (např. zloděje) či zda jde subjektivně o neoprávněného držitele v dobré víře , na niž ovšem není možné usuzovat z objektivního pohledu se zřetelem ke všem okolnostem . Taková situace nastala i v posuzované věci: ze subjektivního hlediska by dobrá víra mohla být na straně žalobce shledána, objektivně – při hodnocení všech relevantních skutečností – nikoli. S přihlédnutím k textu zákonné právní úpravy lze však dospět k závěru, že neoprávněný držitel nemá právo na úhradu nákladů účelně na věc vynaložených a vedoucích k jejímu majetkovému zhodnocení.

Není proto důvod zabývat se otázkou promlčení tohoto žalobcem tvrzeného nároku. Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. Žalovaný má podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Definitivní výše odměny za zastupování za tento úkon představuje částku 10.000,- Kč (viz § 3 odst.

1 bod 6, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění). Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH činí konečná výše nákladů řízení o dovolání přiznaných žalovanému 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 8. srpna 2012 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu