Search
Back to search

Decision detail

29 Cdo 3105/2010

Court
Nejvyšší soud
ECLI
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3105.2010.1
Date
Oct 26, 2011
Text status
full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

29 Cdo 3105/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Alpine Bau GmbH , se sídlem v Rakousku, 5071 Wals, Alte Bundesstrasse 10, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Peckova 9, PSČ 186 00, proti žalovaným 1/ Mgr. A. S. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197 a 2/ Best Properties South, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27103561, zastoupené JUDr.

Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 183/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 18 Co 492/2009-536, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2009, č. j.

19 C 183/2004-478, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva, uzavřená mezi Ing. L. S. (předchůdcem prvního žalovaného ve funkci správce konkursní podstaty úpadkyně) jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující dne 21. prosince 2004, je neplatná, a o určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“) jsou ve vlastnictví úpadkyně. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal. V rovině právních argumentů je totiž judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu a k jejichž změně nevidí důvod ani ve vazbě na obsah dovolání. Nejen v rozsudku uveřejněném pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek sp. zn. 29 Odo 294/2003, na který odkázal odvolací soud), ale i v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005, uveřejněném v časopise Soudní Judikatura č.

11, ročník 2007, pod číslem 160, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 867/2006, či v usnesení ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Odo 922/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci. Je tomu tak obecně proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k takové věci.

11, ročník 2007, pod číslem 160, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 867/2006, či v usnesení ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Odo 922/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci. Je tomu tak obecně proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k takové věci.

Namítá-li v projednávané věci dovolatelka, že předchůdce prvního žalovaného (neplatně) zpeněžil nemovitosti, mohla především navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., konkursu a vyrovnání; dále jen „ZKV“) uložil prvnímu žalovanému (znovu) zapsat nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Dále mohla požádat věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu nemovitostí vyjádřil (§ 12 a § 18 ZKV) a - v situaci, kdy by jejím návrhům konkursní soud, popř. první žalovaný v rozporu se zákonem nevyhověli - má k dispozici i žalobu na náhradu škody (k tomu srov. závěry rozsudků uveřejněných pod čísly 88/2003 a 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

To, že si dovolatelka předem negativně vyhodnotila schopnost předchůdce prvního žalovaného nahradit škodu, která jí jeho jednáním měla vzniknout, není z hlediska právního posouzení věci významné. A konečně nelze přehlédnout ani možnosti, které konkursnímu věřiteli poskytuje ustanovení § 29 odst. 2 a 3 ZKV. Kromě uvedeného nelze přehlédnout, že případné určení vlastnictví úpadkyně k nemovitostem nemá (samo o sobě) účinky soupisu podstaty ve smyslu § 18 ZKV. Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou pak bez právního významu námitky týkající se okolností, za nichž byly nemovitosti zpeněženy (v jejichž důsledku se, podle názoru dovolatelky, zpeněžení nemovitostí nemohli účastnit jiní – dovolatelce známí /blíže nespecifikovaní/ zájemci).

Je tomu tak proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, jež učinil již soud prvního stupně, podle kterých žalobkyně není ve věci aktivně legitimována a na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a nikoli na posouzení otázky zpeněžení nemovitostí (i potud vychází rozhodnutí odvolacího soudu z ustálené judikatury; srov. zejména závěry rozhodnutí uveřejněných pod čísly 17/1972 a 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).

Je tomu tak proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, jež učinil již soud prvního stupně, podle kterých žalobkyně není ve věci aktivně legitimována a na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a nikoli na posouzení otázky zpeněžení nemovitostí (i potud vychází rozhodnutí odvolacího soudu z ustálené judikatury; srov. zejména závěry rozhodnutí uveřejněných pod čísly 17/1972 a 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. října 2011 JUDr. Filip Cileček předseda senátu