Decision detail

26 Cdo 3081/2010

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3081.2010.1
Date: Nov 14, 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

26 Cdo 3081/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně I. J. , bytem P., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Ondříčkova 16, proti žalované Mgr. M. V. , bytem P., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.

35 C 278/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 15 Co 599/2009-150, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2009, č. j. 35 C 278/2006-150, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2009, č. j.

35 C 278/2006-153, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu domu, P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“ či „dům“), ze dne 27. 4. 2006, dané žalovanou žalobkyni; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 15 Co 599/2009-150, potvrdil rozsudek soud prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaná a B.

Š. jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu (každý z 1⁄2), že nájemní smlouvou z 30. 5. 1992 přenechali předmětný byt do užívání žalobkyni, že v prosinci roku 2005 se do bytu nastěhoval její syn s manželkou a svými dvěma dětmi, že nejdříve dne 3. 5. 2006 obdržela listinu datovanou dnem 27. 4. 2006, označenou jako „výpověď nájmu bytu“ (dále též „Výpověď“), že v ní byly vymezeny dva výpovědní důvody slovy: „Protože byt bez vážného důvodu neužíváte nejméně od ledna 2006 a tento byt Mgr.

V. potřebuje pro svého syna ....“, dále uvedeny výpovědní lhůty, poučení o možnosti podat žalobu na neplatost výpovědi u výpovědního důvodu neužívání bytu a poučení o bytové náhradě a že k ní byla připojena listina nazvaná „Prohlášení“, z níž vyplývá, že druhý spoluvlastník domu nemá námitek proti dání Výpovědi žalovanou. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem, vyhovujícím všem zákonným náležitostem, a to i požadavku určitosti, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č.

107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – jehož naplněním se dále zabýval – v ní byl dostatečně vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají a že jeho existence byla prokázána provedenými důkazy. Shledal správným i jeho závěr, že Výpověď byla dána v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák., když druhý z podílových spoluvlastníků s ní souhlasil, a že plná moc, udělená žalovanou advokátce JUDr. L. S., je platná a zahrnuje i dání výpovědi, jakož i zastupování v soudním řízení o přivolení k výpovědi dané z důvodu podle § 711a odst.

1 písm. a) obč .zák. Neshledal – z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – opodstatněnou námitku žalobkyně o naplnění vady řízení, spočívající v porušení poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností ani označením dovolacích důvodů se nezabývala. V úvodu odkázala na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež učinila součástí dovolání), s tím, že odvolací námitky jsou současně i námitkami dovolacími. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, že není dostatečně zdůvodněn a že se důkladně nezabýval okolnostmi, v dovolání výslovně vyjmenovanými.

Dovolatelka má dále za to, že se „nepřezkoumatelně vyjádřil“ k odvolací námitce ohledně poučovací povinnosti soudem prvního stupně, polemizuje s jeho argumenty a poukazuje na jeho (v dovolání blíže specifikované) pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst.

1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst.

3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelka dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje, přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6.

2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.

Dovolatelka dále uplatňuje dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím námitek zpochybňujících skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. K takovýmto námitkám však – jak již bylo uvedeno výše – nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Dovolací soud se nezabýval ani námitkami obsaženými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení § 241a odst.

1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp.zn. 29 Cdo 4405/2008). Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. listopadu 2011 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu