Decision detail

20 Cdo 493/2010

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.493.2010.1
Date: Sep 20, 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

20 Cdo 493/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. Milana Usnula , soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, identifikační číslo osoby 47097213, proti povinnému T. B. , zastoupenému JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, pro 7 735,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.

49 Nc 5891/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č. j. 53 Co 437/2008-82, takto: Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 5. 2008, č. j. 49 Nc 5891/2007-33, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I), exekuci zastavil (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr.

Janu Pekárkovi náklady exekuce 7 735,- Kč /výrok IV/). Městský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se zastavuje exekuce co do částky 7 735,- Kč (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v řízení o částečném zastavení exekuce /výrok II/). Uzavřel, že exekuce byla jednak nařízena k vymožení pohledávky a pro náklady exekuce; proto, nebyly-li náklady exekuce zaplaceny, je dán důvod jen k částečnému zastavení exekuce, tj. pro zaplacení jistiny 7 735,- Kč, kterou povinný mimo rámec exekuce oprávněnému zaplatil po podání návrhu na nařízení exekuce.

Dále uzavřel, že v důsledku zastavení exekuce jen zčásti, lze rozhodovat o nákladech řízení částečného zastavení exekuce (§ 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 10. 2009, dále též jen „zákon č. 120/2009 Sb.“). Odvolací soud současně uvedl, že pokud jde o náklady exekuce, k jejichž vymožení byla exekuce nařízena, nepřísluší soudu o nich rozhodovat, a že o nich rozhodne pověřený soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce ( výrok IV usnesení soudu prvního stupně však nezrušil ).

Povinný v dovolání, jež směřuje proti výroku II napadeného usnesení a rovněž proti „chybějícímu výroku ad III. – blíže rozhodnutí nalézacího soudu, dle kterého žalovaný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Pekárkovi případné exekuční náklady za šikanózně a nedůvodně vyvolané exekuční řízení – blíže k tomu rozhodnutí soudu prvního stupně – Obvodního soudu pro Prahu 10 vydaného pod č.j. 49 Nc 5891/2007-33 z 29. května 2008, ve kterém je povinnost žalovaného zaplatit exekuční náklady výslovně stanovena“, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází z neúplného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování před soudem I. a II. stupně a současně je v rozporu se stavem dokazování (§ 241a odst.

2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). V dovolání zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu a vytýká odvolacímu soudu, že se „dopustil následujících pochybení – považoval šikanózní exekuci zahájenou z podnětu žalovaného za oprávněnou v rozporu s širším kontextem předmětné věci, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I nerozhodl o zastavení celé exekuce a nestanovil povinnost žalovaného nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Pekárkovi případné exekuční náklady /na rozdíl od rozhodnutí soudu první instance/“.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se exekuce zastavuje zcela, žalobci je přiznáno právo na náhradu nákladů soudního řízení (náklady právního zastoupení) a že žalovaný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Pekárkovi případné náklady exekuce. Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; ani případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst.

3, věta první, o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§ 243c odst. 1, § 43 odst.

1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vadu podání může dovolatel odstranit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout. Vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolání povinného trpí. Předně je třeba připomenout, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu je usnesení a nikoliv rozsudek, jak uvádí dovolatel, a že podle § 36 odst. 1 zákona č.

120/2001 Sb. jsou účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný, nikoliv žalobce (jak je označován povinný) a žalovaný (jak je označován oprávněný). Ačkoliv dále dovolatel výslovně uvádí, že napadá výrok ad II rozhodnutí odvolacího soudu, kterým je výrok o nákladech řízení, proti němuž není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 336/2008), současně z obsahu dovolání nelze vyloučit, že zpochybňuje správnost výroku I, jímž byl změněn výrok II usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce.

Současně není zřejmé, co má dovolatel na mysli, směřuje-li dovolání proti neexistujícímu výroku ad III ( přičemž jestliže dovolání může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho výrokům, je pojmově vyloučeno, aby směřovalo proti „nevydání rozhodnutí“). Postup pro případ, že soud opomene rozhodnout o nějaké části řízení, přitom upravuje § 166 o. s. ř. Jestliže tedy z obsahu dovolání nelze přesně stanovit, v jaké rozsahu povinný usnesení odvolacího soudu napadá, přičemž tímto je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti odvolacího soudu, nelze pro tento nedostatek dovolání v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto vadné dovolání s ohledem na výše uvedené skutečnosti podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. září 2011 JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu