Decision detail

28 Cdo 2082/2010

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2082.2010.1
Date: Sep 8, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

28 Cdo 2082/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Mgr. E. D., b) Mgr. Z. D., obou zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Praze 2, Vyšehradská 21, doručování na adrese Čelákovice, Stankovského 144, proti žalované Církvi československé husitské, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 5, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou v Praze 1, Bílkova 4, o určení trvání služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.

4 C 25/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 62 Co 302/2009-248, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.11.2008, č.j. 4 C 25/2005-119, a to tak, že se určuje, že služební poměr obou žalobců u žalované trvá.

Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalobcům před soudy obou stupňů v celkové částce 46.637,- Kč. Odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že žaloba podléhala prekluzivní lhůtě v délce dvou měsíců podle tehdy platného § 64 zákoníku práce; jde o určovací žalobu v intencích § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že je třeba postavit právní vztah mezi účastníky najisto. Odvolací instance poté s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména Rc 9/1999) dovodila na základě předchozích skutkových zjištění, že vnitřní předpisy žalované církve svěřují rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru duchovního výhradně do pravomoci její Ústřední rady, bez možnosti přenosu pravomoci na jiný orgán.

Rozhodla-li však o služebním poměru žalobců Diecézní rada v Plzni, pak šlo o absolutně věcně nepříslušný orgán; nic na tom nemění následné schválení tohoto postupu plenárním zasedáním Ústřední rady. Listinu ze dne 20. 7. 1993 vydanou Diecézní radou navíc nelze považovat za náležitý individuální právní akt, ž něhož by měly nastat účinky dovozované stranou žalovanou; je možné jej interpretovat jako rozvázání, nikoli jako (právně nezbytné) propuštění žalobců ze služebního poměru. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Tvrdila zejména, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30.

11. 2004 stanovil podmínku omezení soudního přezkumu právních úkonů žalované tak, že jde o zjištění existence úkonu žalované způsobilého být důvodem zániku služebního poměru. Přezkoumával-li odvolací soud dodržení procedury vedoucí k vydání příslušného právního úkonu žalovanou, pak rámec přezkumu překročil. Ve věci také nelze vyloučit aplikaci obecných právních předpisů o promlčení, lhůtách, prekluzi (k ní mělo ve vztahu k žalobě dojít) či litispendenci. Žalovaná žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud shledal, že žalovaná strana podala dovolání včas a je zastoupena advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací důvod byl podle obsahu dovolání uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tvrzeno je nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není důvodné. Žalobci prošli od roku 1993 soudními řízeními, jejichž prvním zásadním předělem byl nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 211/96 . Ten dovodil, že se v případě nároku žalobců na platovou náhradu z případného neplatného propuštění ze služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu a pravomoc (civilního) soudu je tu dána. Tím ovšem Ústavní soud nevyhnutelně, byť implicite, otevřel otázku prejudice rozhodnutí o náhradě platu duchovních, spočívající v předchozím posouzení (ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k propuštění duchovních ze služebního poměru. Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 zpřesnil výchozí teze judikátu Ústavního soudu a připustil též možnost podání žaloby na určení, že služební poměr duchovních nadále trvá.

Současně vymezil kritéria, podle nichž má probíhat soudní přezkum rozhodování interních orgánů církve o propuštění duchovních ze služebního poměru; tedy kritéria eventuální prejudice žaloby o určení dalšího trvání služebního poměru. Těmito kritérii, zůstávajícími v rámci přezkumu rozhodovací procedury interního orgánu církve, jsou - v negativním vyznění - 1) nezpůsobilost aktu o propuštění ze služebního poměru a 2) vydání tohoto aktu orgánem věcně nepříslušným podle vnitřních předpisů. Věcný obsah (důvody) zmíněného aktu zůstává v diskreci církve. Takto vymezenými aplikačními, resp. interpretačními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se odvolací soud řídil a dospěl k věcně správnému rozhodnutí.

Především je nutné konstatovat, že si odvolací soud správně povšiml flagrantního pochybení soudu prvního stupně, aplikujícího na předmětnou žalobu analogicky ustanovení § 64 zákoníku práce (nyní § 72) o prekluzi. Nejde o žalobu na neplatnost propuštění ze služebního poměru, ale o žalobu na určení jeho dalšího trvání ; naléhavý právní zájem žalobců na této určovací žalobě (§ 80 písm. c) o. s. ř.) je tu dán. Z obou procedurálních kritérií , jak je v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 vymezil Nejvyšší soud vůči přezkumu rozhodování interních orgánů církve, neobstálo ve světle závěrů odvolací instance ani jedno ; dovolací soud v této souvislosti připomíná, že je tu vázán skutkovým základem věci, jak jej nižší instance zjistily.

Předmětné rozhodnutí v neprospěch služebního poměru žalobců vydal nepříslušný orgán (diecézní, nikoli ústřední rada) a právní akt tohoto orgánu náležitě nevyjádřil vůli církevního orgánu propustit žalobce ze služebního poměru. Nelze než dodat, že dovolatelka nesprávně porozuměla judikátu Nejvyššího soudu, jestliže v dovolání tvrdí, že rámec soudního přezkumu byl překročen a odvolací soud byl oprávněn zkoumat pouze způsobilost úkonu žalované, směřujícího k zániku služebního poměru žalobců. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že tvrzený dovolací důvod nebyl naplněn a dovolání žalované proto zamítá (§243a odst.

2 věta před středníkem o. s. ř.). Žalobci byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 8. září 2010 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu