Decision detail

26 Cdo 1317/2010

Court: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1317.2010.1
Date: Jun 17, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

26 Cdo 1317/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně CONTI PAN, s. r. o. , IČ: 61329452, se sídlem v Krupce - Bohosudově, Dlouhá 274, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Z. T. , zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.

12 C 414/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 18 Co 448/2009-90, takto: Dovolání se odmítá . Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ing. Jana Vycha, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13.

5. 2009, č. j. 12 C 414/2008-50, žalované uložil, aby vyklidila byt v P. (dále „byt“, resp. „předmětný byt“) a vyklizený byt předala žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. 18 Co 448/2009-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nájemkyní předmětného bytu, který je družstevním bytem družstva S. se sídlem v P., a členkou družstva se v roce 2000 stala na základě dohody o převodu členských práv a povinností žalobkyně.

Žalovaná užívá byt bez právního důvodu, neboť žalobkyně souhlas s jejím bydlením v bytě odvolala. Žalobkyni proto poskytl soud ochranu podle § 126 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), když neshledal důvody, pro které by mohla být tato ochrana žalobkyni podle § 3 obč. zák. odepřena. Žalovaná užívala byt původně s manželem Ing. J. T., který je společníkem (50 %) a jednatelem žalobkyně. Ten v bytě již od roku 2004 nebydlí, probíhá řízení o rozvod jeho manželství se žalovanou a vlastní spolu dům v K.

Žalovaná za užívání bytu žalobkyni nic neplatí a odmítla také uzavřít podnájemní smlouvu. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná sama uváděla, že „byt byl napsaný na firmu“ z daňových důvodů (odpisy) a že tak nese důsledky tohoto řešení (využití daňových předpisů pro právnické osoby), se kterým souhlasila. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn č. 6/2009 považoval za odpovídající vyklizení bytu žalovanou v šestiměsíční lhůtě. Žalovaná řádně zastoupena advokátem podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému po 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť „se jedná o právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně.

Jedná se o rozdílné rozhodování soudů ve věci posouzení práva na bydlení jako základního lidského práva a jeho soudní ochranu, resp. řešení střetu práva vlastníka domu na ochranu vlastnictví s právem uživatele na bydlení“. Nejvyšší soud především uvádí, že v daném případě nejde o střet práva vlastníka domu, němž se byt nachází, a „uživatele“ bytu, ale nájemce družstevního bytu se domáhá, aby další (třetí osoba) byt vyklidila. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.

2 Cdon 959/96, uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (dále např. v usnesení ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněném pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17), dovodil, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Odvoláním souhlasu nájemce s bydlením další osoby její právní důvod bydlení odpadá a vzniká jí povinnost byt vyklidit.

Legitimace nájemce domáhat se vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Tato osoba je povinna po odvolání souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení § 712 a § 713 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.

3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, a ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002 uveřejněné pod C 323 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 18.). Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je.

V projednávané věci se odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Jestliže žalovaná v dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, je třeba dodat, že v tomto případě šlo na straně vyklizovaných o rodinu s nezletilými dětmi a celkovými příjmy nedosahujícími ani životního minima. Kromě toho vyklizované osoby původně užívaly byt z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nacházel, a toto právo zaniklo prodejem v dražbě.

Naproti tomu žalovaná, jak už uvedeno, mohla odvozovat právo v bytě bydlet jen od souhlasu žalobkyně jako nájemkyně tohoto bytu, který lze odvolat. Odvolací soud také správně poukázal na to, že tímto způsobem řešila žalovaná a její manžel bydlení v předmětném bytě „z daňových důvodů“. Přehlednout nelze ani to, že žalovaná odmítla uzavření podnájemní smlouvy (která by vyžadovala souhlas družstva) a že žalované svědčí majetkové nároky z jejího nerozvedeného manželství. Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu a dovolání proti němu není podle § 237 odst.

1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst.

5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d) ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl.

II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. června 2010 JUDr. Marie Rezková předsedkyně senátu